Ústecké kalendárium

Ústecké kalendárium – listopad 2009

4. listopadu 1944 byla v Terezíně popravena členka ústeckého Sokola Věra KUŽELOVÁ, rozená Slavíková.
Věra se narodila 31. října 1918. Během války žila s dcerou u svých rodičů v Ústí nad Orlicí v čp. 434. Její manžel Josef Kužela pracoval jako konstruktér a zároveň jako pomocník továrních pilotů v závodě Avie v Čakovicích. Zde se spřátelil s dvacetiletým Jiřím Matičkou. Oba spojovala snaha najít cestu, jak by mohli co nejúčinněji přispět k porážce nacistů. S nadšením proto přivítali Slovenské národní povstání a hledali způsob, jak by se také mohli do boje zapojit.
Plán, který vymysleli, byl velmi odvážný a způsob, kterým jej nakonec provedli, pak naprosto výjimečný. 11. října 1944 v odpoledních hodinách po nahlášení blížícího se spojeneckého leteckého svazu propukl na letišti zmatek. Toho oba muži využili a zmocnili se letadla Arado 96 a odstartovali směrem na Slovensko. Zkušený pilot Josef Kužela volil let těsně nad zemí. Předpokládal, že takto spíše unikne nacistické protivzdušné obraně. V oblasti Hranic se však dostali do husté mlhy a na nejvyšším kopci v blízkosti Rajnochovic se střetli s vrcholky stromů. Letadlo se zřítilo do lesa. Při pádu se rozpadlo a část trosek začala hořet. Blízko pracující lesní dělníci, kteří požár uhasili, z trosek vyprostili mrtvého Josefa Kuželu a zraněného Jiřího Matičku. Podle hlášení gestapa se tragédie odehrála večer ve 20.30 hodin. Jiří Matička byl vzhledem k závažnosti činu odvezen do Brna. Zde byl vězněn v Kounicových kolejích a později převezen k výslechům do Prahy. Osvobození republiky se dožil v Malé pevnosti Terezín.
Odcizení letadla z bedlivě střeženého letiště těmito dvěma mladými muži, bylo gestapem krutě potrestáno. Zatklo manželku, matku a čtyři sestry Josefa Kužely a matku a sestru Jiřího Matičky i jeho nevlastního otce a nevlastního bratra. Všichni byli převezeni do Malé pevnosti Terezín, kde byli kromě sestry Jiřího Matičky Vlasty Tiché 4. listopadu 1944 popraveni. Vlasta Tichá byla v té době těhotná a 13. prosince 1944 se ji v nemocnici v Litoměřicích narodila dcera. Ta jí však byla v dubnu 1945 odebrána a odvezena německým Červeným křížem. Přesto, že se Vlasta Tichá v Terezíně dožila osvobození, nepodařilo se ji získat dítě zpět. Poprava Věry Kuželové a ostatních příbuzných je dokladem nelidské tváře nacismu, protože popraveni byli lidé, kteří se ani podle nacistických předpisů nedopustili žádného zločinu. Památku Věry Kuželové připomíná pamětní deska věnovaná obětem II. světové války na Památníku odboje a pamětní deska umístěná na ústeckém sokolském stadionu. Foto: Kronika TJ Sokol Ústí nad Orlicí

8. listopadu 1914 se v Ústí nad Orlicí narodil profesor kreslení, ředitel Gymnázia v Ústí nad Orlicí Bohumír SUCHOMEL.
Po studiích na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy v Praze působil jako středoškolský profesor. Vyučoval deskriptivní geometrii a výtvarnou výchovu. Na ústecké gymnázium přišel v roce 1946 a působil zde do roku 1950. Po zrušení ústeckého gymnázia odešel učit na Gymnázium do Vysokého Mýta (1950 – 1953). V letech 1953 – 1955 vyučoval na Střední průmyslové škole železniční v České Třebové. Dalších šest let (1955 – 1961) působil na Střední průmyslové škole textilní v Ústí nad Orlicí. V roce 1961 byl jmenován ředitelem Jedenáctileté střední školy (tak byly v té době přejmenovány Gymnázia). V této funkci setrval až do roku 1967, kdy podlehl dlouhodobé nemoci. Zemřel 17. července 1967 v nemocnici v Hradci Králové. Bohumír Suchomel byl vždy bytostně spojen s výtvarným uměním a jeho mnohotvárnými složkami. Naše město obohatil o tvůrčí plody své umělecké zralosti. Uplatnil je v místním hračkářském průmyslu zejména svými návrhy loutek a divadélkem pro nejmenší děti, do jejichž duše se dovedl mimořádně vcítit. Dokázal vytvářet originální dekorativní skleněné stěny, barevné vitráže, intarsie a řezby ve dřevě, lákalo ho i textilní návrhářství. Nelze však rovněž opomenout jeho nemalý scénografický a kostymérský podíl na úspěšných inscenacích ústeckého ochotnického divadelního spolku „Vicena“. Velké úsilí věnoval také populárně vědecké sféře. Podněcoval zájem svých současníků o poznání astronomie i pěstování dalších aktivit, jakými byla např. akvaristika, kaktusářství a zakládání skalničkářských zahrádek.
Bohumír Suchomel je pochován na ústeckém hřbitově. obr. Autoportrét, olej na plátně, 30 x 34,6 cm (MM ÚO; fond výtvarné umění, přír. č. 333/97)


10. listopadu 1909 zemřel v Chrudimi pedagog, muzikant a hudební skladatel, ústecký rodák Alois HNILIČKA.
Narodil se 21. března 1826 v rodině ústeckého učitele Františka Hniličky. První základy hudebního vzdělání získal u svého otce. Hrál na housle, klavír a zpíval. Zpíval svým dětským sopránem tak dobře, že byl ve svých deseti letech přijat jako fundatista do augustiniánského kláštera v Brně, kde současně studoval na nižší reálce. Zatím co jeho spolužákovi J. L. Lukesovi se stal zpěv životním osudem, ztratil Alois v době dospívání svůj hlas natolik, že se už v roce 1840 vrátil do rodného Ústí. Přesto, že v době brněnského pobytu získal značnou dokonalost ve hře na housle, věnoval se doma, pod otcovým vedením, hře na varhany a různé dechové nástroje. V roce 1843 odjel do Prahy. Zde navštěvoval Vzornou hlavní školu na Malé Straně. Současně byl i žákem varhanické školy za ředitelování K. F. Píče a pod vedením profesora F. Blažka. O velikosti talentu A. Hniličky svědčí skutečnost, že již ve druhém ročníku získal třetí cenu v soutěži žáků školy. Není proto divu, že mu bylo svěřeno zastupování varhaníka v klášteře v Emauzích, který byl jedním ze středisek pražského hudebního a kulturního života své doby.
V roce 1845 však Alois Hnilička Prahu opustil a podle otcova přání absolvoval jednoroční učitelský kurs v Hradci Králové. Stal se podučitelem a varhaníkem postupně v Mladkově, Heřmanicích, České Rybné, Dolní Čermné, Žamberku a od roku 1847 ve svém rodném Ústí nad Orlicí. Dostupné prameny neuvádějí, kde Alois Hnilička studoval skladbu, avšak již během učitelského kurzu v Hradci Králové se objevili jeho první vlastní skladby. Po dokončení studia věnoval skladbě veškerý volný čas. Velmi pozorně se zajímal o díla Haydna, Mozarta a Beethovena. Zvláště Haydn vyhovoval jeho mentalitě. Byl patrně mocnou inspirací k prvnímu českému oratoriu "Ztracený ráj" op. 14 s textem zpracovaným heřmanickým farářem Antonínem Lukeslem, podle básně slavného anglického spisovatele J. Miltona. Skladba byla pod taktovkou mladého, teprve dvaceti čtyřletého autora provedena 16. září 1851 v Ústí nad Orlicí. Další Hniličkova tvorba obsahovala různé církevní skladby a skladby pro komorní soubory a kvarteta. Všechny skladby vzbudily značnou pozornost v pražském hudebním světě. V roce 1858 byla v Praze provedena první Hniličkova symfonie D - dur op. 52. Pochvalné kritiky v časopise Lumír označily autora jako skutečný talent a cit. " ... a nemýlíme se tvrdíce, že by symfonie jeho za časů Haydnových velké podivení vzbudila." Zvláštní cenu obdržel za kantátu k slavnosti založení Národního divadla v Praze a za slavnostní sbor k odhalení pomníku Josefa Jungmanna. Zvláštní vyznamenání se mu dostalo ve Vysokém Mýtě 19.7.1863, kdy jeho skladbu pro mužský sbor "Lovecká" řídil sám Bedřich Smetana. V roce 1863 přijal Alois Hnilička místo varhaníka a kapelníka v Chrudimi. Na své rodné město nikdy nezapomněl. Vřelý a upřímný vztah k ústecké Cecilské hudební jednotě a k městu projevil svými skladbami, komponovanými k slavnosti 100. výročí založení této Jednoty v roce 1903 a svými dvěma posledními skladbami, které byly v Ústí nad Orlicí provedeny 22. listopadu 1909. Alois Hnilička složil celkem 216 hudebních skladeb. Několik jeho skladeb je uloženo ve sbírkách městského muzea. Jeho jménem byla pojmenovaná jedna z ústeckých ulic. Alois Hnilička byl pochován na hřbitově sv. Václava v Chrudimi.


16. listopadu 1924 zemřel v Příbrami pedagog, malíř a ilustrátor Jan KOBRLE.
Jan se narodil v Lomnici nad Popelkou 2. srpna 1850. Obecné vzdělání začal získávat ve svém rodišti, ale dokončil ho až na německé hlavní škole v Jablonci nad Nisou. Za dalším vzděláním putoval do Jičína, kde absolvoval tři třídy reálné školy a v roce 1866 se stal studentem učitelského ústavu v Hradci Králové. Ten ukončil v roce 1868 s podučitelským vysvědčením. Zkoušku způsobilosti vykonal v roce 1871 v Praze a získal vysvědčení učitele pro obecné školy. Svou praxi zahájil na farní škole v Koclířově u Dvora Králové, následně vyučoval v Nekoři a v Žamberku. V roce 1874 se stal členem učitelského sboru na škole v Ústí nad Orlicí. Na ústeckou dívčí školu byl přidělen 6. prosince 1886. Jan Kobrle odešel po čtyřicetileté učitelské službě v roce 1909 do penze. Později se z Ústí nad Orlicí odstěhoval. Kromě svého učitelského povolání se velmi intenzivně věnoval malování. V jeho tvorbě dominují zejména akvarely. Ve svých obrázcích zachytil tehdejší malebná zákoutí města Ústí nad Orlicí a jeho okolí. Ve sbírkách Městského muzea je uloženo dvacet šest jeho originálních kreseb. Foto: Jan Kobrle: Ústecké náměstí v r. 1866, MM ÚO; fond Výtvarné umění, inv. č. 19A158


22. 11. 1824 se v Ústí n. O. narodil přední český buditel období národního obrození, český pěvec Jana Ludevít LUKES.
Narodil se jako syn chudého tkalce v domě v dnešní Lukesově ulici čp. 313. V matrice 2067 na straně 147 je zápis, že toho dne se narodil Jan Evangelista Lukesle. Jeho prvním učitelem hudby byl František Hnilička, který mu zprostředkoval i gymnaziální studia v Brně. Lukes zde bydlel v klášteře jako kostelní zpěváček zadarmo. Nezaviněný nezdar ve studiích, způsobený neznalostí němčiny a ústrky a protivenství německých učitelů a žáků dohnaly Jana k útěku do Vídně, kde se uchytil jako obuvnický učeň. Ale otec si pro něho záhy přijel a posadil jej doma za stav. Mladému tkalci se začalo brzy stýskat po vzdělání. Odešel znovu do Brna a dokončil úspěšně studia filosofie a následně do Vídně, kde vystudoval práva. Spolu s právy studoval i zpěv u slavného tenoristy Bononiho a na Akademii der Tonkunst. Vedle toho studoval italštinu a herectví. Po ukončení studií se rozhodl pro uměleckou dráhu. Již první vystoupení na scéně olomoucké německé opery mu přineslo velký úspěch. Za necelý rok byl Lukes uveden kapelníkem pražského stavovského divadla Fr. Škroupem do Prahy, kde si získal největší popularity svým "Dráteníkem". I zde se projevil jeho příslovečný výrazný národnostní postoj, který již předtím několikrát projevil. Např. již tím, že si své jméno Lukesle počeštil na LUKES a křestní jméno Evangelista změnil na slovanské LUDEVÍT. Lukesův hlas nebyl příliš mohutný, ale byl měkký, poddajný, lahodně zabarvený a podmanivý zvláštní vnitřní hřejivostí. Po třech letech opustil Lukes divadelní dráhu. V roce 1860 se oženil a začal pracovat jako sládek pivovaru u svého tchána v Praze. Láska ke zpěvu jej však neopustila, následují rok společně s K. Bendlem a F. Hellerem založil zpěvácký spolek" Pražský Hlahol" a stal se jeho sbormistrem. Po úspěšných zájezdech především po Čechách a Moravě byl v roce 1867 angažován do Prozatímního divadla, jehož kapelníkem byl tehdy Bedřich Smetana. Ten mu hned svěřil roli Warnemana v Branibořích, titulní roli ve svém Daliboru a Jeníka v Prodané nevěstě. V roce 1873 po odchodu na odpočinek se stal učitelem operní školy při českém divadle, kterou založil B. Smetana. Škola měla však krátké trvání a po jejím zániku založil Lukes vlastní operní školu, ze které vyšla celá nová pěvecká generace (A. Vávra, Fr. Broulík, J. Reinlová aj.). Janu Ludevítu Lukesovi se dostalo v Praze, ale i v zahraničí vysokých uznání a poct. Ani město Ústí nad Orlicí nebylo výjimkou. Jeho jméno nesl zpěvácký spolek Lukes, ulice ve které se narodil a na jeho rodný dům byla v říjnu 1949 umístěna pamětní deska. Ve sbírkách Městského muzea je uloženo nejen několik jeho skladeb, ale i pohár, který obdržel po historické premiéře "Dalibora" 16. května 1868 za vytvoření titulní role.
Foto: MM ÚO; fond fotografie, přír. č. F 1/98.


28. listopadu 1939 zemřel v Ústí nad Orlicí učitel a spisovatel František Josef ANDRLÍK.
Narodil se 21. září 1852 v Poličce, kde jeho rodiče vlastnili menší hospodářství a později střižní obchod. Po dokončení obecné školy a německé reálky poslali ho rodiče na český ústav pro vzdělávání učitelů v Hradci Králové. První místo podučitele nastoupil v roce 1872 ve Výprachticích. Do Ústí nad Orlicí přišel v roce 1873, kdy přijal místo učitele ještě ve staré škole v Kostelní ulici. V Ústí vyučoval plných 39 roků. Psát začal František Andrlík nejdříve do různých časopisů a kalendářů formou výchovných a poučných článků pro mládež. Brzy si získal jméno mezi nakladateli, zejména u Hynka a Bačkovského, kteří pak začali vydávat jeho první díla.
Hned po rusko-turecké válce v roce 1880 podnikl cestu na východ. Procestoval celý Balkánský poloostrov. Stal se oddaným přítelem jižních Slovanů. Žil s nimi a poznal jejich zvyky. Z těchto cest vznikla celá řada článků, které byly otiskovány v časopisech „Lumír“, „Pokrok“ a „Zlatá Praha“. Poznámky z těchto cest shrnul i v několika knihách. Všechny tyto jeho práce mluví o skutečném obdivu především bulharského národa. František J. Andrlík vydal 84 knih pro děti, z nich je 59 původních a 25 překladů (překládal z němčiny, angličtiny a bulharštiny) a 18 původních knih pro dospělé. U příležitosti jeho osmdesátých narozenin mu městská rada v Ústí nad Orlicí udělila Čestné občanství města. K tomuto jubileu obdržel také uznání od Zemské školní rady a od vyslanectví ČSR v Bulharsku. Později byla jedna z ústeckých ulic pojmenovaná jeho jménem. Jméno nese ulice dodnes. František J. Andrlík zemřel ve vysokém věku. Urna s jeho popelem je uložena na hrobě jeho manželky na ústeckém hřbitově. Přestože František J. Andrlík vydal tolik knih, máme jich ve sbírkách Městského muzea pouze devět. Městské muzeum v Ústí nad Orlicí uvítá a přijme nabídku darů či prodeje dalších titulů tohoto autora. Foto in. Letopisy kraje a města Ústí nad Orlicí, r. 1940, č. 1, s. [1].


25. 11. 1944 zemřel lékař, československý anarchistický, poté komunistický politik MUDr. Bohuslav VRBENSKÝ.
Narodil se 30. března 1882 v Opočnici u Poděbrad v rodině rolníka jako šestý ze čtrnácti dětí. Studoval na Karlově univerzitě v Praze, kde v roce 1909 promoval jako zubní lékař. Již za svých studií se začal politicky angažovat. V letech 1904 - 6 předsedal Svazu českého studentstva. Před 1. sv. válka patřil k vůdcům českého anarchisticko-komunistického hnutí. Za 1. sv. války byl vězněn v rakouských internačních táborech. Po 28. říjnu 1918 se B. Vrbenský stal poslancem Národního shromáždění a předsedou poslaneckého klubu československých socialistů. Postupně zastával funkci ministra zásobování, potom veřejných prací a nakonec veřejného zdravotnictví a tělesné výchovy. V roce 1923 byl vyloučen z národně socialistické strany (důvod: hlasoval společně s komunistickými poslanci proti přijetí zákona na ochranu republiky) a založil novou stranu Nezávislou socialistickou stranu dělnickou. Ta v roce 1925 splynula s KSČ a další Vrbenského politická dráha byla spojena s komunistickou stranou. V letech 1934 – 1939 působil ve funkci předsedy Svazu přátel SSSR. Počátkem nacistické okupace byl krátkou dobu vězněn. Po propuštění se mu podařilo emigrovat do Sovětského svazu, kde úzce spolupracoval s Gottwaldovou skupinou. V lednu 1942 byl jmenován členem Státní rady československé v Londýně a delegátem Čs. Červeného kříže v SSSR. Poslední léta před smrtí se účastnil budování čs. vojenských jednotek v SSSR. MUDr. Bohuslav Vrbenský zemřel náhle a nečekaně v Moskvě 25. listopadu 1944. Místní národní výbor v Ústí nad Orlicí 12. května 1953 rozhodl přejmenovat Ulici Jelínkovou právě po tomto českém politikovi na Ulici Dr. Vrbenského. Toto jméno nese ulice dodnes. Foto: Tůma, Jiří: Na cestě ke komunistické straně. Ústí nad Labem, Severočeské nakl. 1975, obal.

Městské muzeum v Ústí nad Orlicí, Jitka Melšová, knihovnice