Ústecké kalendárium – duben 2010      

 

3. dubna 1905 se v Ústí nad Orlicí narodil dlouholetý pracovník n. p. Perla, textilní odborník Antonín ŠOUREK.

Antonín Šourek se narodil v početné rodině poštovního zaměstnance. Měl šest bratrů a jednu sestru. V roce 1919 absolvoval tkalcovský obor na ústecké textilní škole a celý následující život se věnoval textilnímu průmyslu. Nejprve pracoval u fy. Pollak v Hylvátech, potom u fy. Jan Hernych a syn. Po znárodnění v roce 1948 přešel do vzorkovny n. p. Perla 02 v České Třebové, kde pracoval až do roku 1966, kdy odešel do důchodu. Jako důchodce pracoval ještě řadu let na kontrole ve vzorkovně závodu Perla 01 v Ústí nad Orlicí. Jako tkalcovský odborník se v roce 1947 podílel na zhotovení podnikového praporu, jehož slavnostní rozvinutí se uskutečnilo při velkém textiláckém sjezdu v Ústí nad Orlicí 25. května 1947. V roce 1958 zajišťoval technické zpracování 65 exponátů Perly pro světovou výstavu EXPO 58 v Bruselu. Antonín Šourek navrhl i řadu textilních odznaků, např. pro hasiče n. p. Perla, sokolskou dechovku anebo pro účastníky našeho okresu, kteří se zúčastnili jako cvičenci III. Československé spartakiády v roce 1965. V hale podnikového ředitelství n. p. Perla v Ústí nad Orlicí sestavil a zprovoznil starý ruční tkalcovský stav. Poslední prací Antonína Šourka byl ručně tkaný nástěnný gobelín, který byl umístěn v síni tradic n. p. Perla v Ústí nad Orlicí. Antonína Šourka měli možnost vidět i diváci Československé televize v roce 1983 v tehdy oblíbeném pořadu "Dostaveníčko (v Ústí nad Orlicí)", kde moderátorům Pavlíně Filipovské a Jiřímu Sovákovi předváděl své tkalcovské umění na starém ručním tkalcovském stavu.  Antonín Šourek zemřel 11. února 1987.  Foto: Ústecký kulturní zpravodaj, 1985, č. 4, s. 5.

 

 

15. dubna 1875 se v Bojmanech u Čáslavi narodil pedagog, kreslíř a spisovatel Josef Jaroslav FILIPI.

V roce 1893 absolvoval všeobecnou školu na uměleckoprůmyslové škole v Praze. Ve studiu pokračoval na tkalcovské škole ve Varnsdorfu.  Po studiích působil jako asistent kreslení na textilní škole v Liberci a na odborné škole pletařské ve Strakonicích. Později, již jako učitel, na textilních školách v Humpolci, ve Dvoře Králové nad Labem a ve Frýdku, kde se stal ředitelem odborné školy tkalcovské.  Během svého učitelského působení vydal mimo časopiseckých článků i několik pedagogických publikací např. v roce 1908 „ Nejvolnější způsoby kreslířské. Návod, jak vyučovat kreslení a malování štětcem, kreslení perem a vystřihování“, dále v roce 1910 „Linoleové tisky ve škole“ a v roce 1912 knihu „Plošná stylisace dle přírody“. V roce 1935, již jako učitel ve výslužbě, se s druhou manželkou přestěhoval ke své dceři Miloslavě, která se provdala za úředníka ústecké Občanské záložny Zdeňka Bergra, do Ústí nad Orlicí. Zde, již na zaslouženém odpočinku, měl příležitost literárně zpracovat své zážitky s rodinou presidenta republiky T. G. Masaryka. Josef se již jako student seznámil s malířem Herbertem Masarykem a později s celou jeho rodinou. Byl častým hostem diskusních nedělních odpolední, na které T. G. Masaryk zval mladé lidi. Rukopis dokončil v březnu 1938, ale události po tomto roce zabránily, aby kniha vyšla.  Stalo se tak až v roce 1947, kdy vyšla v nakladatelství Čin v Praze pod názvem „S Masarykovými“. V letech 1942 – 1945 byl Josef Jaroslav Filipi s celou rodinou internován ve svatobořickém táboře. Důvodem byl ilegální odchod jeho syna Bohdana do zahraniční, kde vstoupil do řad Československé armády. Během svého pobytu vytrvale a pečlivě sepisoval kroniku, kterou obohacoval kresbami prostředí ve kterých žil. Tato ojedinělá kronika byla zveřejněná teprve v roce 2000, kdy vyšla jako součást knihy Josefa Havla „Poupata ožehlá nenávistí“ pod názvem „Za prkenným plotem“. Josef J. Filipi je autorem mnoha návrhů na textilie, prapory, sgrafita, diplomy apod. Ve svých kresbách a akvarelech zachytil českou krajinu, místa svého působení. Jeho výtvarné dílo měla možnost si ústecká veřejnost  prohlédnout na výstavě Klubu přátel uměni … in memoriam“ v roce 2001. Josef Jaroslav Filipi zemřel 28. února 1954 v Ústí nad Orlicí a je pochován na ústeckém hřbitově.  Foto: in. Havel, Josef: Poupata ožehlá nenávistí, s. 225. (KSP 197, kartotéka heslo Filipi)

 

 17. dubna 1905 se narodil obětavý a zasvěcený ochránce památky ústeckého rodáka Jaroslava Kociana MUDr. Vladimír ČERNÝ.

Vladimír Černý byl přímým synovcem Jaroslava Kociana a snažil se pro budoucnost uchovat co nejvíce ze života svého strýce. Velmi se angažoval v roce 1983, kdy si naše město připomnělo sté výročí narození Mistra Jaroslava Kociana. Sepsal úsměvnou knihu "Co vím o veselém strýci Kocianovi" a životopisnou studii o Jaroslavu Kocianovi, která tvoří jednu z částí publikace "Hudební tradice Ústí nad Orlicí a Jaroslav Kocian". Zásluhou Vladimíra Černého je i sbírkový fond městského muzea bohatší především o předměty spojené s životem a uměleckou dráhou Jaroslava Kociana.

 

 18. dubna 1890 se ve Velkých Hamrech (okr. Jablonec nad Nisou) narodil vlastivědný pracovník, muzejník, archivář a veřejný činitel Jindřich NYGRÍN.

Jindřich Nygrín se do Ústí nad Orlicí přistěhoval v dubnu 1914 a pracoval jako železniční zaměstnanec. Město si zakrátko zamiloval a zůstal mu věrný až do posledních chvil svého bohatého a plodného života. Velkou zálibou se mu stala historie města a jeho okolí a té věnoval většinu svého volného času. Mimo to se zapojil i do veřejného života. Byl členem několika spolků. Řadu let zasedal v městské radě a v letech 1929-1935 byl dokonce starostou města. Stal se také předsedou Letopisné komise, která měla zásluhu na založení nové moderní kroniky města, kterou začal psát jeho blízký spolupracovník Josef Škarka.  Jindřich Nygrín stál i u založení městského muzea. Spolu s ostatními členy muzejní komise založil v roce 1937 vlastivědný časopis "Letopisy kraje a města Ústí nad Orlicí". Stal se jeho redaktorem a autorem velké části příspěvků. Přesto, že byl časopis na začátku roku 1941 německými úřady zastaven, vlastivědnou činnost neukončil. Sbíral v okolí města archeologické památky a v městském muzeu pilně studoval uložené archiválie.  V roce 1944 s několika přáteli založil Spolek pro záchranu hradu Lanšperka. Zásluhou této skupiny nadšenců se podařilo vykopat dodnes zachovalé sklepní prostory hradu.  Historii hradu zpracoval jednak ve stručném průvodci a v roce 1946 vydal samostatnou publikaci o jeho historii.  Měl také zásluhu na vydání série pohlednic Lanšperka. V publikační činnosti pokračoval Jindřich Nygrín až do roku 1959. Ve fondu knihovny Městského muzea jsou uloženy všechny jeho práce, které byly vydány tiskem, např. "O požárech, protipožárních opatřeních a hasičstvu v Ústí nad Orlicí 1498-1941", "O robotách na Ústecku", "O rodech a památkách v Ústí nad Orlicí a na Ústecku", "100 let železnice Olomouc-Praha a město Ústí nad Orlicí" atd. Vedle vlastivědné a publikační činnosti se podílel i na uspořádání několika výstav, z nichž nejvýznamnější byla výstava obrazů Jana Křtitele Kunstovného s názvem "Ze staré Ousti". Velkou měrou se zasloužil o zhotovení pamětní desky českému sochaři a ústeckému rodákovi Quidovi Tomáši Kocianovi na jeho rodném domě. V květnu 1945 byl Jindřich Nygrín zvolen do Okresního národního výboru, kde působil až do roku 1948.  V roce 1950 odešel po čtyřicetileté službě u železnice na odpočinek. Stále však působil jako správce muzea a od roku 1953 se stal i správcem nově založeného městského a později okresního archívu. Mimo to působil také jako okresní konzervátor památkové péče.  Jindřich Nygrín zemřel 29. ledna 1962 a byl pochován na ústeckém hřbitově. Jeho jménem je pojmenovaná jedna z ústeckých ulic.

Foto: MM ÚO; fond Výtvarné umění, inv. č. 19-A-69..

           

29. dubna 1835 zemřel v Ústí nad Orlicí český houslista a hudební skladatel, kněz Josef Ondřej STEHNO.

Narodil se v Ústí nad Orlicí 25. listopadu 1778 jako syn soukeníka Jana Stehny, nejhorlivějšího zakladatele Cecilské hudební jednoty. Hudební základy získal u svého otce, který v té době patřil mezi nejlepší ústecké houslisty. Ve svých devíti letech byl přijat za diskantistu do Dominikánského kláštera v Praze. Vystudoval Staroměstské gymnázium a na pražské universitě filosofii a bohoslovectví. Při studiu navštěvoval i hodiny literatury a hudby. V této době byl Josef Stehno již velmi dobrým houslistou a veřejnou produkcí v divadlech, kostelích i soukromých domech si přivydělával na studia. 28. září 1802 byl vysvěcen na kněze a 24. října nastoupil jako kaplan do Ústí nad Orlicí. V roce 1815 byl jmenován lokalistou ve Výprachticích. Vzhledem k vážným zdravotním problémům odešel do výslužby a vrátil se zpět do rodného města.  Josef Ondřej Stehno byl velmi vzdělaným mužem, velkým přítelem literatury a zvláště dobrým historikem. Svoji bohatou knihovnu, která obsahovala 214 svazků především odborné a vědecké literatury, odkázal ústecké děkanské knihovně.  Je autorem i několika hudebních skladeb pro smyčcové kvarteto a houslové etudy pro pokročilé hráče a variace na píseň "To jsou koně" pro violoncello.

                                                                                                                     Jitka Melšová, knihovnice Městského muzea