Jaroslav Doležal

Před rokem 1980 nastupuje do kapelnické činnosti stavitel Jan Škeřík. Dechovka je v plné činnosti a mimo jiné navázala družbu v Berlíně, kde pořádali tenkrát každoročně "Jarní slavnosti" V okrese Mercán nás vždy srdečně přivítali. Nejdříve jsme zahráli na třídě Unter der Linden (Pod Lipami) a následoval rozchod a prohlídka obchodů abychom si na památku také něco nakoupili. každý rok je atraktivní něco jiného. jedno to jsou barometry, jindy plastické nákupní tašky, mixery, zavařovací hrnky, prostě novinky, které tehdy v Čechách nebyly. Naše kapela není jen z Třebováků. Bas foukal Pepa Lacman z Podvišňárů u Litomyšle. Byl to zaměstnanec ČSD, posunovač, starý poctivák. Stalo se, že po unavující cestě do Berlína Pepa navečer usnul v zvřeném pokoji ubytovny. Pozdě večer se vracejí jeho spolubydlící. pokoj je však zamknutý a na velké bušení na dveře Pepa nereaguje.  Je nevzbuditelný. Jsou obavy, zda nedostal nějaký záchvat. Kamarádi přelezli vedlejší balkon a oknem se dostali do pokoje, kde Pepu konečně vzbudili... při dalším zájezdu se Pepa v polední přestávce vydal shánět pneumatiky na "Simsona". Od ubytovny se vzdálil na tolik, že ve směsi ulic zabloudil. Najít zpáteční cestu je nad jeho síly. Bloumá po ulicích, až si ho všimne jeden Berlíňan. Na Pepu je však marné mluvit německy, Pepa nerozumí ani slovo. Odvádí jej do velké budovy, a tam ho nechává samotného. Tu si Pepa všimne, že dveře nemají kliky a že je asi na policii. Berlíňan asi pojal podezření, že zajistil špiona. Pak přišla Stasi s překladatelem. (Stasi, byla hlavní tajnou službou a rozvědkou NDR). Ten zjišťuje, že jde o muzikanta z České Třebové, z Čech. Na dotaz, kde jsou ubytování Pepa uvádí, že zapomněl adresu. Po dotazu kde hudba hrála odpovídá, že při otevírání nové školy. Policisté pak zjistili, kde se tato akce konala a Pepu odváží do našeho přechodného bydliště. Tento případ ovšem nebyl jediný. Na ohromném prostranství zabloudila i naše zpěvačka.

Berlínští hostitelé nejen že čekali na naše koncerty ale zajistili pro nás program. Třeba "Keslbuntes", návštěvu ZOO i výlet k berlínským jezerům. Tam jsme odešli na výšinu k velké restauraci. Zahrát přímo u restaurace vylučujeme, odcházíme asi o 80 metrů níž  a hrajeme řízný pochod. Co jsme však spatřili: šarmantní číšnice s kolegou nám nesou tác plné piva. Samozřejmě, že jsme  poté na lodi vyhrávali  s potěšením nad všímavostí Berlíňanů.

Pěkná je též vzpomínka na zpáteční cestu domů. Zavedli nás do Chotěbuzského skanzenu. při projížďce lodí jsme obdivovali lužické chalupy i krásná krojovaná děvčata, potomky našich spoluslovanů. Co se týče stravy byla štědrost pořadatelů o náš kolektiv vzorná. Snídaně byla u švédských stolů, oběd i večeře též vynikající. jednou u snídaně jsme byli překvapeni, že z rádia slyšíme "Škoda lásky". Zpozorníme. Říkáme: "Ti to hrají zrovna jako my". Je nám vysvětleno že to je záznam naší včerejší produkce. Jeden večer vždy byl připraven k tanci, abychom se potěšili v jejich společenství. jednoho večera nás kapelník Jan Škeřík vyzval k návštěvě berlínské televizní věže, abychom mohli obdivovat krásu osvětleného města. při pohledu z věže nás kapelník upozornil: "Vidíte tu dlouhou bílou čáru? To je Berlínská zeď, ostuda dvacátého století. Ještě že to žádný ze Stasi neslyšel, ale i v Čechách to nikdo neřekl. Díky za to, že toto dílo pak po několika letech zmizelo....

Tehdy nebyl přechod přes státní hranici vždy bez problémů. Stalo se, že při prohlídce u pana Jardy Kubáska zjistili prošlý pas. Celník řekl: "Tak pane inženýre, buď se vrátíte domů, nebo vám prodloužíme platnost o 3 dny, ale pak bude doklad neplatný. Víme, že jste v kapele nepostradatelný a my nechceme zrušit vaše koncertování". jindy zase odvedli naše zpěvačky na celnici k prohlídce. Ale to bylo asi jen proto, že se jim líbily. Nejlepší přechod přes hranice byl s nastoupenou hudbou a zahráním řízného pochodu. Tak se prohlídka nekonala.

Díky, že nyní prohlídky zmizely a že někdy ani nevíme, že jsme přejeli hranici a jsme v jiném státě.                    Jaroslav Doležal