Českotřebovské kalendárium na březen  2013                      

180 let od narození Antonína BENNEWITZE (26.3. 1833 – 29.5. 1926), dlouholetého pedagoga a ředitele pražské konzervatoře

Narodil se jako třetí ze čtyř synů Fridricha Bennewitze, lesního a účetního na panství hraběte Waldštejna, ve staré myslivně čp. 1 v Přívratu u České Třebové. Studoval na piaristickém gymnáziu v Litomyšli, v hudbě se školil nejprve soukromě a od roku 1846 na pražské konzervatoři ve třídě houslí prof. Mořice Mildnera. Absolvoval zde v roce 1852 s vynikajícím prospěchem. Po studiích působil v orchestru Stavovského divadla, roku 1861 byl koncertním mistrem Mozartea v Salcburku a o dva roky později koncertním virtuosem ve Stuttgartu. Od roku 1866 se soustavně věnoval výchově mladých hudebníků na pražské konzervatoři. Zpočátku vyučoval houslím jako nástupce Mildnerův, roku 1882 byl jmenován ředitelem ústavu. Přestože byl původem Němec, prosazoval vše české. Hájil zájmy českých studentů, zavedl češtinu do vyučování hudební teorie, dával přednost české hudbě. Tím, že znovu zavedl tzv. žákovské veřejné večírky, dal možnost nadaným žákům veřejně vystupovat. Vychoval takové umělce, jako byli např. Otakar Ševčík, František Ondříček, Josef Suk, Oskar Nedbal, Franz Lehár, nebo Karel Hofman. Koncem roku 1901 se uchýlil do soukromí. Přesídlil do Doks pod Bezdězem, kde také zemřel. Bennewitzovo jméno si od roku 1999 českotřebovští připomínají každoročním hudebním festivalem s vysokou uměleckou úrovní.
 
35 let od úmrtí Oldřicha BITTLA (5.8. 1905 – 6.3. 1978), drobného živnostníka, herce a režiséra DS Hýbl

Pocházel ze starého hereckého Bittlova rodu. Na jedné z divadelních štací, v Brandýse nad Orlicí, se také Oldřich narodil. V České Třebové v Duškově cukrárně se vyučil cukrářem a tomuto umění se dále věnoval ve vlastní cukrárně pod podloubím domu čp. 42 na náměstí. Zůstal zde i po znárodnění.
Herecká krev Oldřichova způsobila, že cukrářský mistr vedl i druhý život – divadelního ochotníka. Dnes by již nikdo nespočítal v kolika hrách a v kolika rolích se během svého života objevil. Připomeňme Dona Carlose, Matku, Maryšu, Na dvoře vévodském, Bílou nemoc nebo Dnes ještě zapadá slunce nad Atlantidou. Uplatnil se i jako režisér a maskér. Řadu let také vystupoval po boku Čeňka Hampla na mikulášských pochůzkách v roli čerta, velikonočních vyjížďkách v kočáře taženém párem koní za koledou. Vystupoval na estrádách, dětských karnevalech v roli kašpárka, v kabaretech, bavil kamarády u táboráků, uváděl večery trampských písní. Nechyběl na Jabkancových poutích, kde vytvořil nezapomenutelnou postavu obecního policajta, podávajícího hlášení purkmistrovi Čeňku Hamplovi. Spolupracoval s Karlem Tomšem na výzdobě sálů v Dělnickém a Národním domě před tradičními divadelními plesy. Aktivně také pracoval v místním fotbalovém oddíle, který spoluzakládal. Na Oldřicha Bittla dnes vzpomínají nejen jeho nejbližší a přátelé, ale i pamětníci z řad vděčného obecenstva. Své příznivce zarmoutil jen jednou. Bylo to před 35 lety, když v pardubické nemocnici zemřel.
 
30 let od úmrtí Františka PREISLERA (29.1. 1915 – 25.3. 1983), dirigenta celé řady divadelních orchestrů a hudebního skladatele

V hudební rodině Preislerů je čtvrtým Františkem v pořadí. Po studiu na pražské konzervatoři (1928 až 1932) působil jako kapelník Východočeského divadla v Pardubicích, Kladenského divadla, Městského divadla v Plzni a Krajského oblastního divadla v Olomouci. V opavském divadle byl dokonce šéfem opery, kterou sám vybudoval. Pohostinsky vystupoval v Národním divadle v Praze, Státním divadle v Brně a na operních scénách v zahraničí. Oddirigoval více než 4100 operních, operetních a baletních představení. Nastudoval kolem 300 operních a 250 operetních premiér. V našem městě jsme jej často viděli nejen v roli dirigenta, ale i jako klavírní doprovod známých hudebních osobností. Hrával také v místním kostele sv. Jakuba na varhany. Bohatá byla i jeho činnost skladatelská. Je autorem scénické hudby, chrámových a příležitostných skladeb, napsal i jednu operetu Šly panenky silnicí (1936). V závěru umělecké kariéry byl ještě povolán k působení ve Slovinském Mariboru, kde s místním divadelním souborem nastudoval několik úspěšných operních inscenací (Hubička, Nabucco, Trubadur …). Po odchodu do důchodu se definitivně vrátil do svého rodiště České Třebové, kde také zemřel a je pochován. Jeho manželka Marie, emeritní herečka, zemřela 10. dubna 2010 ve věku 92 let.
 
155 let od narození Jana SELICHARA (23.3. 1858 – 20.11. 1941), děkana a známého mecenáše a přítele malířů

 Narodil se v rodině truhláře v Solnici na okrese Rychnov nad Kněžnou. Gymnázium vystudoval v Rychnově a kněžský seminář v Hradci Králové. Jeho celoživotním posláním byla služba Bohu a také výtvarnému umění. Jako kaplan a krátce též administrátor farnosti působil v letech 1883 až 1887 v České Třebové, odkud odešel do Hlinska a poté do Kameniček na Vysočině. Zde se seznámil se spisovatelem K.V. Raisem, který jeho osobu použil k předloze jedné z postav v románu Západ. Román měl u čtenářů velký úspěch a také způsobil, že malíř Antonín Slavíček se rozhodl malovat v Kameničkách. A za Slavíčkem přijížděli další umělci: Herbert Masaryk, Bohuslav Dvořák, Angelo Zeyer, Otakar Nejedlý, František Kaván a další. Přijela také rodina historika Jaroslava Golla s chotí a dcerou Adou, malířovou žačkou a univerzitní profesor Emanuel Tilsch se ženou A.M. Tilschovou, známou spisovatelkou. Všichni bydleli ve stísněných podmínkách na faře, společně si i vařili. V roce 1908 byl Jan Melichar přeložen do Německé Rybné (dnes Rybná nad Zdobicí), kde žil a pracoval až do své smrti. Se Selicharem přišla i řada uměleckých přátel z Kameniček a další přicházeli. Byl vzdělaný, milující výtvarné umění. Pro mnoho umělců se stal mecenášem, rádcem a také přítelem. Soustředil cennou sbírku děl malířů tvořících v tehdejší Německé Rybné (Antonín a Jan Slavíčkové, Herbert Masaryk, Vincenc Beneš, Otakar Nejedlý, Bořivoj Žufan, Bedřich Piskač, Oldřich Hlavsa …). Sbírku ještě doplnil o řadu sochařských děl a práce místních krajkářek. Později vše odkázal obci, a tak založil dodnes existující galerii nesoucí jeho jméno.
 
15 let od úmrtí Josefa TESAŘE (24.1. 1931 – 5.3. 1998)

Ve svém rodišti České Třebové vystudoval gymnázium a potom téměř celý aktivní život působil v parnické textilce. Zde byl také členem závodního požárního sboru. Jako jednatel sboru se podílel na almanachu, který vyšel k 90. výročí závodního požárního sboru n.p. Primona. Pro svou dobrosrdečnou povahu byl všude oblíben. Navíc měl hezký hlas a výborně zpíval. Vystupoval s dechovkou, tanečním orchestrem i s legendárním Tremp – triem, které zpívalo ve složení – Vlasta Mehl, Květa Tomeš a Pepík Tesař. Rád si zazpíval i s kamarády trempy u táborových ohňů. Když zemřel, přišlo se s ním rozloučit i mnoho českotřebovských občanů. Na poslední cestu mu zahrála železniční dechová kapela a trempská skupina Medvědi.

 

 

 
Nedožitých 90 let Milana ZAHÁLKY (4.3. 1923 – 22.6. 1972), regionálního historika

Narodil se ve Vysokém Mýtě jako jediný syn Josefy, rozené Pruškové a Antonína Zahálky. V roce 1926 rodina přesídlila na Slovensko do Zvolena, kde bylo otci nabídnuto místo strojního zámečníka v dílnách ČSD. Milan zde navštěvoval národní školu a reálku. Známé události v březnu 1939 vyhnaly rodinu Zahálkových zpět do Čech. Otec našel zaměstnání v České Třebové a Milan vstoupil do kvinty zdejšího reálného gymnázia, aby již započatou školu dokončil. Už za studií u něho vznikal zájem o českou literaturu ve spojení s historií, který následně přerostl v hluboký vztah. Jistě by v tomto směru pokračoval na vysoké škole, ale ty byly od roku 1939 uzavřeny. Úspěšný maturant pokračoval alespoň ve studiu angličtiny a francouzštiny v pražském Ústavu moderních jazyků. Mnohostranné jazykové znalosti jej přivedly do exportních oddělení výrobních podniků, jeden čas pracoval i v peněžnictví. Volný čas ale věnoval výhradně milované literatuře ve vztahu k rodnému kraji. Zajímal se o F.M. Klácela, F.V. Krejčího, o předčasně zemřelé – básníka Jankeleho a houslistu M. Škrabala. Jeho pozornosti neušli také literární historik Arne Novák, litomyšlský rodák a předčasně zemřelý prof. K. Horský, litomyšlská učitelka F. Benešová, literárním jménem Lucie Sovová a Tereza Nováková ve vztahu k lázeňskému místu Hory u České Třebové. Většinu svých poznatků publikoval v litomyšlském sborníku Zprávy z muzeí od Trstenické stezky, ve Zpravodaji vlastivědného kroužku v Litomyšli a v krajském deníku Pochodeň. Poslední práce Milana Zahálky vznikaly na lůžku litomyšlské nemocnice, kde také zemřel po těžké nemoci. Rodina a přátelé se s Milanem naposled rozloučili v obřadní síni městského krematoria v České Třebové. Manželka Jaroslava, rozená Hanyšová z České Třebové zemřela 3. dubna 2010 ve věku 83 let v Ústí nad Orlicí.                                                                                                                                                   Jan Skalický
90. narozeniny plukovníka Vasila Timkoviče

Kulatých devadesát let oslaví poslední zimní den roku 2013 člen legionářské obce a mnohokrát vyznamenaný Vasil Timkovič z České Třebové.  Narodil se na tehdejší Podkarpatské Rusi, po okupaci ČSR a zahájení II. světové války utekl přes Polsko do Sovětského svazu, byl vězněn tři roky v gulagu a po té v roce 1943 nastoupil na v  Buzuluku do armády generála Ludvíka Svobody.  Spolu s československou jednotkou na východní frontě prošel těžkými boji o Dukelský průsmyk do Československa. V roce 1996 se podílel na znovu založení Československé obce Legionářské v našem regionu, které také předsedal. Navíc se zasadil o vznik pomníku a parku Legií v Ústí nad Orlicí a jeho zásluhou byl stejně pojmenován i park před zdravotním střediskem v České Třebové. O jeho válečných osudech natočili studenti gymnázia, Jan Jasanský a Luděk Petraš  filmový dokument, který byl poprvé prezentován v rámci mezinárodního projektu ke Dni veteránů 2012 a pro veřejnost pak 17. ledna 2013  v  městské knihovně. Projekce Filmu "Vasil Timkovič - válečné osudy"  se zúčastnil i sám Vasil Timkovič.  Místostarostka Jaromíra Žáčková  při této příležitosti válečnému hrdinovi  s předstihem pogratulovala k nadcházejícím březnovým devadesátinám.  Přítomní velmi obdivovali  čilost a pohyblivost Vasila Timkoviče - hrdiny večera, který přes neuvěřitelná příkoří ve ruském a ukrajinském vězení, tak na Gulagu při stavbě železnice do Vorkuty  dokázal přejit s československým armádním sborem z Buzuluku  až domů na Moravu. Po válce  se pak již nevrátil na rodnou Podkarpatskou Rus, ale zůstal u nás v České Třebové, kde studoval a působí dodnes. Z svoje válečné činy byl několikrát oceněn. Naposledy  ke Dni veteránů 2011 Na pražském Vítkově  Slavnostního aktu se zúčastnil ministr obrany Alexandr Vondra i náčelník Generálního štábu Armády ČR Vlastimil Picek. Deseti veteránům, mezi nimi i Vasilu Timkovičovi, udělil Alexandr Vondra Záslužný kříž ministra obrany. (re)