Jubilejní rozhovor s Magdalénou Blodíkovou,
režisérkou DS Hýbl
Čas letí kolem nás a mnoho věcí těžko stíháme. Snažíme se ale ze všech sil mapovat dění ve městě a sledovat životní osudy lidí, kteří ve městě aktivně působí a zanechávají za sebou stopu na poli kulturním, sportovním, či společenském. Jednou z takových osobností je Magdaléna Blodíková, která v září t.r. oslaví své kulaté jubileum. Veřejnost si připomíná  její život v trvalém svazku s manželem MUDr. Liborem Blodíkem, z jejího působení na prknech co znamenají svět ve zdejším DS Hýbl a někteří si ji připomenou také jako pracovnici Zásobovacího závodu ČSD.  Více  informací jsem získal v krátkém rozhovoru:

Odkud pocházíte a jak dlouho žijete v České Třebové?

Narodila jsem se v Šenkvicích u Bratislavy. Do České Třebové jsem se přestěhovala před šedesáti lety koncem roku 1955 z Nových Zámků, kde jsem pracovala. Tam jsem se také seznámila s manželem, MUDr. Liborem Blodíkem, který byl lékařem v tamní okresní nemocnici. V říjnu 1955 jsme se vzali, manžel nastoupil základní vojenskou službu a já se přestěhovala do Č. Třebové k jeho rodičům.

 

Jak vzpomínáte na začátky v České Třebové?

Moje začátky ve Třebové nebyly lehké, byla jsem sama v pro mě tehdy cizím prostředí. Díky manželovým rodičům jsem veškeré obtíže, hlavně co se týká zaměstnání, zvládala dobře.

V roce 1958 se nám narodila dcera. Po mateřské dovolené jsem krátce pracovala u Pozemních staveb, později jsem nastoupila do Zásobovacího závodu, kde jsem se z fakturantky vypracovala na vedoucí skupiny zásobování pro celou síť ČSD. Byla to práce, která mě naplňovala a dělala jsem ji až do odchodu do důchodu.

 

Zbýval Vám čas na koníčky? Většina lidí Vás spojuje s divadlem.

Divadlo jsem hrála již na Slovensku, ve Třebové mě k divadlu přivedla manželova matka, Marie Blodíková. Byla to známá a velmi šikovná ochotnická herečka. Měly jsme obě společného „koně“, tím bylo právě divadlo. V souboru jsem našla i řadu přátel, díky kterým jsem se v divadle cítila jako doma. Velmi ráda vzpomínám na veselohry C. a k. polní maršálek, Osel a stín, Chudák manžel, Komedie z kornoutu, dále na Osm žen, Zpovědník  a další. Nemohu zapomenout na operetu Na tý louce zelený. Zkrátka, zážitky ze zkoušek, z představení se nedají vymazat z paměti, dnes si je připomínám už jen ze starých fotografií, kde jsou i ti, s nimiž jsem v divadle spolupracovala – např. pp. Jarka Vařečková, Liduna Šlemrová, Karel Tomeš, Čenda Hampl, Otík Dobrovský, Bohouš Routek a mnoho dalších. (fotografie Magdalény Blodíkové ve hře E. A. Longena "C. K. Polní Maršálek")

 

Pokud vím, byla jste i úspěšnou režisérkou.

Těší mě, že říkáte úspěšnou. V DS Hýbl jsem režírovala detektivku Vražda na samotě. Hrály v ní samé ženy a byly bezvadné. Zrežírovala jsem také dvě dětská představení. Díky pomoci spolupracujících učitelek i rodičů se obě hry povedly, mám z nich radost ještě dnes. Měla jsem však náročnou práci zejména časově, proto jsem se  divadelní režie musela vzdát, ale velmi nerada..

 

Jak se díváte na dění v našem městě nyní, po tolika letech aktivního působení v kulturní oblasti můžete srovnávat.

Mohu odpovědně říct, že Třebová se stala mým druhým domovem. Mám zde svoji rodinu a spoustu přátel, kterých si opravdu velmi vážím. Život ve městě (snad již trochu z povzdálí) sleduji, především kulturní oblast. Dnes mohou diváci vybírat z velkého repertoáru profesionálních divadel a koncertů, to dříve nebývalo. Současně tím ovšem kultura podražila a to může být pro někoho překážkou.  Jsem ráda, že DS Hýbl nezahálí, ale aktivně pracuje a vybírá si poměrně náročný repertoár. Výkony ochotníků jsou velmi často na profesionální úrovni, za čímž se v posledních letech skrývá skvělá práce režiséra Jirky Jireše. Držím palce, aby se všem vydařila i říjnová premiéra operety Šly panenky silnicí. Určitě nebudu v divadle chybět.

 

K Vašemu životnímu jubileu  si dovolím popřát nejen za Českotřebovský zpravodaj, ale také za divadelníky - Hýblovce  především hodně zdraví a entuziasmu do dalších let.   

 Milan Mikolecký