Několik otázek pro violistu Jana Pěrušku a jeho syny Jana
ml., Matouše a Davida před prosincovým koncertem KPH
 
Kdybyste byl mladý, měl znovu možnost rozhodovat se, na jaký nástroj budete hrát, vybral byste si opět violu?
J. P. st. Pokud chci odpovědět na tuto otázku, musím ji trošku přeformulovat: rozhodl byste  se pro hudbu, nebo byste pracoval v jiném oboru?
Prožil jsem s hudbou smysluplný život, procestoval skoro celý svět, potkal krásné lidi a zahrál si v těch nejkrásnějších a nejslavnějších sálech. A pokud by mne osud posadil k viole nebo jinému nástroji, vůbec by mně to nevadilo. Hlavně abych mohl provozovat krásnou hudbu.
 
Jste členem Stamicova kvarteta, s nímž koncertujete po celém světě. Na který koncert vzpomínáte rád a kde byste ještě chtěl účinkovat?
J. P. st. Koncertů, na které rád vzpomínám, je hodně. Např. jsem absolvoval konzervatoř sólovým Koncertem D. Davida s Janáčkovou filharmonií Ostrava, AMU zase Koncertem P. Hindemitha se Symfonickým orchestrem FOK.  V roce 1986 jsme se Stamicovým kvartetem vyhráli Mezinárodní soutěž smyčcových kvartet v Salcburku a odměnou byl koncert z Mozartea, který byl živě přenášen stanicemi EBU a OIRT do 33 zemí světa včetně USA a Kanady.  V roce 1997 jsme provedli na 3 koncertech festivalu Pražské jaro kompletní kvartetní dílo Aloise Háby. Tehdy to byla velká výzva pro náš soubor, dnes se mi to zdá neskutečné.  S Josefem Sukem, Janem Panenkou a Míšou Fukačovou jsem si zahrál v televizním přímém přenosu Klavírní kvartet Josefa Suka. S Josefem Sukem jsme několikrát hráli Smyčcový sextet a Smyčcový kvintet s 2 violami a Mistr seděl u violy. Velký zážitek.
 
Jste také pedagog, přicházíte do styku s nastupující hudební generací. Myslíte, že vnímání hudby člověkem 21. století je jiné, než tomu bylo v minulosti?
J. P. st. Díky moderní metodice hraje většina mladých hudebníků na špičkové úrovni, díky možnosti poslechnout si skladbu v několika skvělých provedeních se učí rychleji. Rychlost studia se neodráží v nedostatečném ponoru, ale interpretace je hluboce prožitá. Nejsem si jistý, jestli si tuto kvalitu uvědomují dnešní posluchači. Jsou ovlivňováni zvukovým smogem, který šíří média, a díky tomu nedokážou rozlišit hloubku od povrchnosti. Stává se, že obdivují hudební nedouky a kvalita jim uniká. Mám obavu, aby měli dnešní mladí hudebníci za 30 let komu hrát. Tím myslím českou kotlinu.
 
Co v současnosti preferujete – kariéru houslovou, nebo žurnalistickou?
J. P. ml. V současnosti mě živí novinářská práce v televizi, tudíž poslední roky dost směřuji tímto směrem. Samozřejmě však nechci zahodit housle, které mě provází celý život. Proto velmi rád využívám příležitostí, při nichž si mohu zahrát s rodinou nebo s přáteli „komořinu“, poctěn bývám občasnými pozvánkami ke krátkodobé výpomoci v několika pražských orchestrech.
 
Myslíte si, že je u fotbalu ještě důležitá sportovní stránka, nebo že jde hlavně o peníze, sázky a ega?
J. P. ml. Fotbalový výkon netvarujete v přípravném období před danou sezónou, ale celoživotně. Proto jsou ke správnému vývoji nutné zdravý sportovní zápal a rozumné vedení trenérů a rodičů. To, co přichází s dospělostí a průnikem do vrcholového sportu, je neodmyslitelně s penězi spjato. Sportovní kariéra je v porovnání s houslistickou nebo třeba lékařskou strašně krátká, tudíž i fotbalisté kladou na zajištění své budoucnosti velkou váhu. Při setkávání s profesionály člověk zjišťuje, že jsou většinou skromnými lidmi s extrémně vyvinutým prvkem soutěživosti, jen málokdo má opravdu nabubřelé ego – tento dojem si vytváří spíše veřejnost při přijímání mediálních obsahů. S problémem sázení na zápasy jsem se nikdy osobně nesetkal, sám nesázím, tak nemohu soudit.
 
Raději zpátky k hudbě. Jak je pro Vás těžké (nebo lehké) skloubit práci reportéra s koncertním vystupováním?
J. P. ml. Paradoxně, nebo možná právě proto, během studií na Pražské konzervatoři a následně na HAMU jsem s tím neměl takový problém, občas jsem prostě musel dát přednost naplánovanému a nezbytnému koncertu. Nyní, kdy od září nejsem po více než dvou desetiletích vázán žádnou školní povinností, mi práce přibylo a na housle zbývá méně času. Ale před blížícími se vystoupeními intenzita cvičení i motivace k němu stoupají. Zatím se obojí daří kloubit, protože mě to baví.
 
Před rokem jste byl jednou z hvězd Koncertu proti totalitě. Myslíte si, že dnešní mladí lidé vnímají totalitu jako zlo, které se může opakovat, nebo je nezajímá?
M. P. To je dost složitá otázka, na kterou by se odpověď dala rozepsat i do několika stránek. Nedávno na mě vyskočila anketa České televize, kde se lidí ptali na významné roky spojené s výročím sto let republiky. Nikoho neurazím, když řeknu, že to dopadlo opravdu tragicky. Z odpovědí některých jsem si říkal, zda si pamatují aspoň vlastní narozeniny.
Nicméně si myslím, že se mladí o svou minulost zajímají. Není to růžové, ale myslím, že jsme na dobré cestě, aby pro nás tato témata začala být opět sexy, a ne tabu. Jasně, sem tam přijde nějaký nýmand a začne tu zpochybňovat holocaust, tu mučení v Bartolomějské atd., ale akce typu Koncert proti totalitě nebo každoroční udílení cen Paměť národa jsou skvělými připomínkami, že se máme jako v bavlnce.
Jakým způsobem zahrajete na třebovském koncertu Halvorsenovu Passacagliu? Budete houslový part alternovat s bratrem Janem?
M. P. Ano, zahrajeme to s Jendou jako vždy, když se sejdeme na společném muzicírování. Je to takový náš společný „šlágr“, někdo by mohl říci show. Taťka dře celou dobu sám a my se střídáme v jednotlivých variacích. Na koncert u vás ve Třebové si ale ještě variace budeme rozdělovat, podle momentální „formy“. Tak se nechme překvapit.
 
Jak vzpomínáte na Heranovu violoncellovou soutěž v sousedním Ústí nad Orlicí?
D. P. Na Heranku mám jen ty nejlepší vzpomínky; nejen kvůli skvělé soutěži, krásnému městu, ale i díky výbornému kolektivu, který jsme vytvořili spolu s ostatními cellisty z Česka (většina z nich chodila právě také k paní učitelce Kateřině Hroníkové), takže jsem si pokaždé soutěž velice užil a je jen škoda, že kvůli věkové hranici se již jako soutěžící do Ústí nad Orlicí nepodívám.
 
Na co byste chtěli pozvat českotřebovské publikum?
J. P. st. Chtěl bych pozvat publikum na krásnou hudbu. Program je daný a doufám, že i zajímavý a že se bude líbit.
 
Děkuji za rozhovor. Jaroslav Plocek
 
Koncert violisty Jana Pěrušky a jeho synů
se uskuteční ve čtvrtek 13. 12. 2018 od 19,00 hodin v Malé scéně.
Jan Pěruška (*1951) 
je významný představitel české violové školy. Violu studoval na ostravské konzervatoři a na Akademii múzických umění v Praze. V letech 1977–1985 byl sóloviolistou Symfonického orchestru FOK. Významným mezníkem jeho kariéry byl rok 1981, kdy vyhrál Mezinárodní violovou soutěž v Markneukirchenu a stal se vyhledávaným sólistou. Jeho repertoár zahrnuje skladby od raného baroka až po díla současných skladatelů. Pěruškovo rozsáhlé interpretační umění je zachyceno na více než 100 CD a 450 rozhlasových a televizních nahrávkách. K nejvýznamnějším interpretačním počinům patří provedení Koncertu pro violu a orchestr Aloise Háby společně se Symfonickým orchestrem českého rozhlasu. V současnosti realizuje natáčení význačných děl světové i české violové literatury. V roce 1985 byl zakládajícím členem Stamicova kvarteta. Soubor zvítězil v Mezinárodní soutěži smyčcových kvartet v Salcburku (1986). Za více než 30 let činnosti vystoupilo Stamicovo kvarteto doslova po celém světě (více než 2500 koncertů) a získalo řadu ocenění. Od roku 1990 vyučuje Jan Pěruška na pražské Akademii múzických umění. V roce 2006 byl prezidentem republiky jmenován řádným profesorem hry na violu. Jan Pěruška hraje na nástroj francouzského houslaře Ch. J. B. Collina-Mezina z roku 1922 a na nástroj Johna Terryho vzniklý ve Florencii roku 1996.
Jan Pěruška ml. (*1991)
se narodil v Praze do muzikantské rodiny. K hudbě ho přivedli oba rodiče, profesí hudebníci. Od čtyř let navštěvoval ZUŠ, kde ho učil Harbi Shabu a Ludmila Štětinová. Po maturitě na Arcibiskupském gymnáziu v roce 2010 pokračoval ve třídě L. Štětinové na Pražské konzervatoři, kde v roce 2015 absolvoval. Nyní studuje u prof. Ivana Štrause na HAMU. Během let se úspěšně zúčastnil řady soutěží. V roce 2005 se spolu s bratrem Matoušem zúčastnili rozhlasové soutěže Concertino Praga. V roce 2011 byl koncertním mistrem Smyčcového orchestru Pražské konzervatoře pod vedením dirigenta Petra Zejfarta na festivalu Talichův Beroun. V roce 2014 se stal členem Orchestru mladých Evropské unie (EUYO), s nímž v roce 2014 absolvoval tři turné pod vedením V. Ashkenazyho, V. Petrenka a L. Borrani. Od roku 2011 také studuje žurnalistiku na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy. Od roku 2013 působí v Redakci sportu České televize.
Matouš Pěruška (*1992)
začal hrát na housle ve věku pěti let ve třídě Harbi Shabua. O tři roky později přestoupil do třídy prof. Ludmily Štětinové. Pod jejím vedením úspěšně složil přijímací zkoušky na Pražskou konzervatoř, kde zakončil svá studia absolventským koncertem se Symfonickým orchestrem Pražské konzervatoře. V roce 2012 začal studovat na pražské HAMU ve třídě profesora Leoše Čepického. Od roku 2014 má pravidelně konzultace u prvního koncertního mistra Vídeňských symfoniků Jana Pospíchala. Pravidelně se účastnil kurzů Vídeňských filharmoniků a několikrát sólově vystoupil spolu s dalšími nejúspěšnějšími účastníky kurzů na slavnostním koncertě ve vídeňském Musikvereinu. Zúčastnil se několika národních a mezinárodních soutěží. V roce 2014 se stal vítězem mezinárodní soutěže v italské Veroně, kde mu byly za vítězství zapůjčeny mistrovské housle od Otella Bignamiho. V květnu 2017 se stal finalistou mezinárodní houslové soutěže Pražské jaro. Kromě sólové činnosti se intenzivně věnuje komorní hře. Pravidelně vystupuje v různých komorních uskupeních na českých i zahraničních pódiích.  S violoncellistkou Kristinou Vocetkovou získali v létě 2015 cenu Zoltána Kodályho a cenu Bohuslava Martinů. O měsíc později byli v soutěži Karla Ditterse z Dittersdorfu pro komorní soubory oceněni titulem absolutních vítězů soutěže. Jsou zváni do komorních souborů po celé Evropě a spolupracují s předními umělci, jako jsou Magda Amara, Johannes Fleischmann, Csabor Balog, Hagai Shaham, Romain Giroud a další. V letech 2012–2014 byl členem orchestrální akademie České filharmonie, kde od té doby pravidelně vypomáhá. V roce 2017 obdržel prestižní cenu Hlávkovy nadace.
David Pěruška (*2002)
začal hrát na violoncello v pěti letech v Hudební škole hlavního města Prahy na Žižkově ve třídě Kateřiny Hroníkové. Od útlého dětství se úspěšně zúčastňuje tuzemských a také zahraničních violoncellových soutěží, na kterých pravidelně získává významná ocenění. Od roku 2018 je studentem 2. ročníku Pražské konzervatoře ve třídě profesora Jaroslava Kulhana.
Kruh přátel hudby Česká Třebová - 504. českotřebovský hudební večer