115 let od narození Jaroslava ČADY

(21.8. 1903 – 31.8. 1974), textilního návrháře a malíře

Narodil se v rodině textilního dělníka v Ústí nad Orlicí. Od dětství měl dvě lásky – přírodu a malování. Po vystudování textilní školy v místě rodiště se stal textilním návrhářem. Začínal v Brně v továrně na koberce, pokračoval u textilní firmy Jandera v rodném městě. Když byl v nedalekém Parníku u České Třebové v komplexu textilní továrny vybudován samostatný závod 07 Textilní tvorba n.p. Praha, nemohl v novém kolektivu chybět ani Jaroslav Čada. V textilním ateliéru působil až do odchodu na zasloužený odpočinek.

Ve volném čase se věnoval výtvarnému umění. Používal hlavně olejové barvy, nevyhýbal se ale ani grafické technice. Nejraději maloval prosluněná jara s rozkvetlými stromy, roubené chaloupky, Tichou Orlici se svými kouzelnými zákrutami, romantická zákoutí rodného města i krajinu z jeho okolí. Inspirovaly jej i slovenské Tatry, Šumava, Krkonoše a Orlické hory. Několik obrazů a celou řadu přípravných kreseb si také přivezl z úspěšné cesty na Podkarpatskou Rus. Nebyl pouze krajinářem. Smysl pro barevnou harmonii projevoval také při tvorbě květinových zátiší. Pro různé organizace vytvořil řadu plakátů. Usilovnou prací a vlastní pílí se propracoval mezi nejlepší krajináře Východočeského kraje. Jeho obrazy, ale i kresby měli možnost vidět návštěvníci výstav v Ústí nad Orlicí, Lanškrouně, Chrudimi, Brandýse nad Orlicí, Praze, Vysokém Mýtě a České Třebové.

100 let od úmrtí Josefa Bonaventury HUBÁLKA

(2.11. 1851 – 27.8. 1918), učitele, veřejného činitele a hlavně průkopníka hasičstva

Pocházel z početné rodiny (deset sourozenců) řídícího učitele Jana Hubálka z Dlouhé Třebové. Studoval na německé nižší reálce v Lanškrouně, české reálce a učitelském ústavu v Hradci Králové. Zkoušku učitelské dospělosti vykonal v roce 1871. Začínal jako podučitel na obecné škole v České Třebové. V roce 1875 působil na měšťanské škole v Jilemnici, ale po dvou letech se vrátil zpět do České Třebové. V roce 1904 se stal ředitelem oddělené obecné a měšťanské školy dívčí a v této funkci setrval do 31. července 1917, kdy odešel na zasloužený odpočinek. Patřil mezi výborné učitele a vychovatele. Za odborné články, které vycházely v pedagogických časopisech obdržel stříbrnou medaili na jubilejní výstavě v Praze v roce 1891, jeho mapy byly např. vyznamenány v roce 1886 na školní výstavě v Karlíně. Zvláštní péči věnoval také školním knihovnám. Aktivně pracoval i v občanském životě. Zřídil městskou opatrovnu, byl členem Sokola, Okrašlovacího spolku, Občanské besedy, divadelního spolku. Po velkém požáru roku 1872 se plně oddal hasičství. Byl cvičitelem, velitelem a starostou sboru, odborným spisovatelem, učitelem hasičských škol, zemským hasičským dozorcem, starostou hasičské župy, předsedou technické komise a náměstkem starosty Zemské ústřední jednoty hasičů, přísedícím rady Hasičské vzájemné pojišťovny v Praze. Československé hasičstvo zastupoval na světových mezinárodních sjezdech. Spoluzakládal časopis Hasičské rozhledy, spolupracoval při tvorbě Ottova Naučného slovníku. Jeho práce v oblasti hasičství si vážila celá řada spolků, které jej jmenovaly svým čestným členem. Této pocty se mu dostalo i od Francouzské federace hasičstva. Obdržel i zlatý Záslužný kříž s korunou a čestným odznakem 2. tř. Červeného kříže. Josef Bonaventura Hubálek zemřel ve svém domě v České Třebové čp. 475. Pochován je na českotřebovském hřbitově. K jeho památce byla v roce 1923 na domě, ve kterém žil, odhalena bronzová pamětní deska. Dnes se nachází na budově hasičské zbrojnice v Chorinově ulici. Hasičská župa Ústecko – Třebovská byla k uctění jeho zásluh pojmenována župou Hubálkovou.

45 let od úmrtí Jana VOKASE (20.1. 1901 – 22.8. 1973), středoškolského profesora

Narodil se v Horkách v rodině rolníka. Studoval na gymnáziu ve Vysokém Mýtě a na Filozofické fakultě Karlovy univerzity v Praze (aprobace čeština a latina). Postupem let se jeho jazykové znalosti výrazně rozšířily. Až se tomu nechce věřit. Vedle slovanských jazyků ovládal řečtinu, němčinu, francouzštinu, angličtinu, italštinu, španělštinu, švédštinu, hebrejštinu, arabštinu a malajštinu. Učitelskou praxi započal na gymnáziu ve Dvoře Králové nad Labem, později působil v Prostějově. Definitivu získal na gymnáziu ve slovenské Spišské Nové Vsi. V té době byl vypsán konkurz na místo češtináře a latináře na českotřebovském gymnáziu. V konkurzu Jan Vokas zvítězil, dokonce i nad známým spisovatelem Jaroslavem Žákem, jehož kniha Cesta do hlubin študákovy duše byla úspěšně zfilmována.

V České Třebové byl prof. Vokas pro svoji povahu a osobní vlastnosti velice oblíben. Jeho postavení na škole se zdálo neotřesitelné. Nastupující totalitní moc po únoru 1948 neušetřila ani jeho. Na začátku školního roku 1950 až 1951 dostal spolu s několika dalšími kolegy hodinovou výpověď s okamžitým zastavením platu. Školský odbor KNV uvedl k propuštění, že by z mládeže nevychoval bojovníky za mír a socialismus. Hlavním důvodem ale bylo jeho kategorické odmítnutí vystoupit z katolické církve. Po propuštění pracoval na různých místech jako pomocný dělník. Když si při těžké a vyčerpávající práci zlomil ruku a lékaři mu zjistili vážnou srdeční chorobu a cukrovku, odešel do invalidního důchodu s platem 600 Kčs. Ten mu byl nakonec zvýšen o 45 Kčs po ochrnutí obou nohou. V těchto nejtěžších chvílích mu byli spolehlivou oporou jeho nejbližší – manželka a syn.

95 let od narození Františka Kajetána ZEDÍNKA

(7.8. 1923 – 18.9. 2017), hudebního pedagoga a skladatele

Tohoto rodáka z Kačic u Slaného od dětství provázela hudba. Studovat ji začal na hudební škole ve Slaném a pokračoval na pražské konzervatoři (1939 až 1944). Studium ukončil absolutoriem ze skladby a státními zkouškami z klavíru a sborového zpěvu. Potom se stal učitelem. Nejprve v Ostravě, později v České Třebové. Do našeho města se dostal jako voják základní služby, během které zde vedl vojenský hudební soubor Salva. Po skončení vojenské služby v našem městě zůstal a stal se učitelem klavírní hry na zdejší hudební škole. V České Třebové založil Divadlo hudby (společně s Františkem Navarou a Ing. Jaromírem Šlemrem), řídil pěvecký sbor Bendl a symfonický orchestr Smetana. S Antonínem Šimečkem vedl a hlavně doprovázel Pěvecké sdružení českotřebovských učitelek. Ve druhé polovině padesátých let vedl pěvecké sbory železniční učňovské školy a jedenáctiletky. Od roku 1969 řídil pěvecký sbor LŠU a později také školní orchestr. Bohatá je i jeho hudební tvorba. Je autorem více než dvou set skladeb (písně, sborové skladby, kantáty, opery, instrumentální skladby komorní i orchestrální, scénická hudba). Nejrozsáhlejším dílem F.K. Zedínka je operní skica Obrázky z Hor, později ještě osmkrát reprízovaná. Naposledy měli občané našeho města možnost vyslechnout si árie a sborové skladby z této zpěvohry v literárně – hudebním pásmu, které bylo uvedeno 14. září 2001 v sále restaurace Na Horách. Nejznámější jeho prací je pravděpodobně miniaturní dětská opera Červená Karkulka.

     Českotřebovská veřejnost si připomněla osmdesátiny F.K. Zedínka slavnostním koncertem, který se konal 24. října 2003 v sále Kulturního centra. Pedagogická, dirigentská, skladatelská a osvětová činnost jubilanta zde byla oceněna udělením čestného občanství města. A vzpomínalo se na něho i v dalších letech. Jednak koncerty na Základní umělecké škole nebo vzpomínkovou akcí ve studovně gymnázia. 

                                                                                                                                                         Jan Skalický