Betlemář František Mareš

a jeho chalupa čp. 332 na Trávníku

Snad nejzajímavějším trávnickým stavením bývala Marešova chalupa čp. 332 ve Václavské ulici, která stávala přibližně naproti Šimonovu kaštanu. Jejím majitelem byl populární trávnický občan, majitel několika betlémů, sběratel starožitností a povoláním železničář, František Mareš. Od jeho úmrtí letos v dubnu uplynulo 45 let.

Bývalé hospodářské stavení čp. 332,  vystavěné ve tvaru písmene L, s průjezdnou stodolou, bylo oproti linii sousední zástavby ze strany ulice  nepatrně  odsazené do malé předzahrádky. Za chalupou býval malý dvorek a druhá, poněkud větší zahrada, rozprostírající se až k chalupě Podhajských  čp. 125 v Dobrovského ulici. Zde rostla statná hrušeň šidlenka a  jabloň. Na tuto hrušeň nám zavzpomínal trávnický rodák, Petr Turek: „U pana Mareše za chalupou rostla vysoká hrušeň  šidlenka.  Její sladké plody padaly na zem, ale ty větší zůstávaly na stromě. A já, spolu s ostatními trávnickými kluky, jsme na ně chodili. Muselo se přelézat přes dva ploty, nejprve z Kozího plácku do Troupovy zahrady, a z ní byl potom druhý plot, do zahrady pana Mareše. Kolikrát nás pan Mareš přistihl a  s holí v ruce nás honil po zahradě. Volal na nás něco o potvorách. Nám se vždy podařilo utéct.  Chtěl, abychom sbírali ty padané, ale nás lákaly ty na stromě. Ale jinak to byl hodný pán.“

Podle Bohuslava Štanglera chalupa v minulosti náležela Unzeitigovým. V roce 1839 přešla do majetku Františka Mareše z Parníka, který byl městským vodákem a jeho manželky Veroniky.  V majetku rodiny zůstala po tři generace,  až do roku 1975. Manželé Marešovi zde žili spolu se svými třemi dětmi, syny Josefem, Františkem a dcerou Marií. Syn František ml. se stal strojvedoucím  ve Stanislavově v Haliči a oženil se s Terezií Schejbalovou, dcerou kostelníka Jana Schejbala z čp. 445 v Klácelově ul. Novým majitelem stavení se stal  druhý ze synů,  Josef Mareš, původním povoláním tkadlec, který se později živil jako cestář. Oženil se prvně s Marií Plocovou a poté, co ovdověl, stala se jeho druhou ženou dvakrát ovdovělá  Kateřina Zachařovou, před tím Bártová, rozená Vavřínová. Z tohoto manželství se narodil právě syn František (* 1. 10. 1900), pozdější betlemář. Paní Kateřina  měla již v  době sňatku dceru Annu (* 8. 5. 1897) Bártovou, později provdanou Síbrtovou.

V roce 1930 byla chalupa čp. 332 přestavěna. Staré stavení bylo zbořeno, zůstala z něho pouze přední, hlavní obytná světnice a krov a střecha nad ní. Zadní část stavení, ukrývající zadní pokoj, komoru, vstupní síň, stodolu, chlév a  klozet vystavěla místní firma Františka Plašila. Ze světnice se síní dalo projít až do stodoly,  neboť v ní se nalézal suchý záchod a také vodovodní stojánek, jediný v celém domě. V hlavní světnici žil po celý svůj život betlemář František Mareš. Zadní pokoj obývala až do své smrti jeho maminka, Kateřina († 17. 5. 1943). V hlavní obytné světnici, v rohu u oken, stával rozměrný tkalcovský stav a vedle něho kolovrat, na němž do vysokého věku pracovala Františkova babička, Veronika.  František Mareš nalezl zaměstnání u železnice. Byl člověk velice zbožný. Jeho stavení bylo plné rozličných předmětů s náboženskou tématikou a  starožitností. Jeho betlémy, malované hrnečky a další zajímavosti jsou námětem pro pokračování tohoto článku. O nich si povíme příště a vyzpovídáme také pamětníky. František Mareš žil v chalupě staromládeneckým životem.

Zajímavá je vzpomínka paní Zdeňky Škachové, pocházející z rodu trávnických pekařů Jankovských: „Pan Mareš byl zvláštní. V chalupě žil sám. Doma se vždy o něm vykládalo, že v mládí byl málomluvným.  Rodiče nějaké dívky, snad z Trávníka, ho jako mladíka, pozvali k nim na návštěvu, na námluvy. On přišel, posadil se u stolu a mlčel. Když ho hostitelé vyzvali, aby něco řekl, prý se rozhlédl kolem sebe a utrousil: ‚Tady je ale much!’ a zase prý  hodinu seděl a mlčel. Tak pochopitelně ze svatby nic nebylo.“ Málo známá je skutečnost, že se později František Mareš přece jenom oženil.  Jeho manželství však trvalo pouhých „čtyřiadvacet hodin“. Dne  4. července 1929 se oženil s Terezií Blaschkovou, dcerou lesního dozorce v Kozlově čp. 62 (hájenka). Traduje se, že ženich, jako hluboce věřící člověk měl jiné představy o svatební noci, než jeho nevěsta. A tak mladá paní, hned ráno, se svým věnem, kravou, uvázanou na provaze, kterou si před tím na Trávník přivedla, putovala zpět k rodičům.  Druhý den, když šel pan Mareš po Trávníku, ptali se jej sousedé: „Franto, kdepak máš paní?“ A František odpovídal: „Šla domů. Představ si, že ta potvora, mi v noci vlezla až do postele!“ Tak se František Mareš vyjádřil o předešlé svatební noci! A tak po zbytek života pobýval František ve stavení s maminkou a po jejím odchodu sám. Stával vždy opřený o branku směrem do ulice a číhal na kolemjdoucí. S nimi vždy ochotně setrval v družném rozhovoru. František Mareš byl živou studnicí informací ze života   našeho města a jeho obyvatel.   

Na Františka Mareše zavzpomínal Ivo Vacník:  „Táta se s Františkem Marešem dobře znali. Oba byli trávničáci. Táta byl o rok mladší. K Marešovi jsme chodili pravidelně, celá rodina, dívat se každý rok na betlémy. Chodilo se dvakrát za sebou. Prvně, hned po postavení, znova potom na Tři krále. Ve velké ‚seknici‘ měl kachlový sporák, dříve tu v koutě stával tkalcovský stav. A byly tu také skříně s hrnečky. Měl je ve dvou ‚almarách‘. V zadní ‚cimře‘ měl poličku s hrnečky a velkou knihovnu. V ní měl krásné knihy ve zlacené červené vazbě, Čechy, ilustrované od Liebschera. Bylo to kolik dílů. Občas jsme měli něco z toho i doma, někdy  je tátovi půjčil. Táta se občas stavil u Mareše na pokec. To, když ho chytil venku u branky, jak šel kolem. Táta mu také namaloval Hory, podle starého svatého obrázku. Měl to pověšené v rámu. Mareš nosil malý knírek, na hlavě míval placatou čepici, obvykle manšestrové sako, již neurčité barvy,  jindy zase modré, ze staré drážní uniformy,  a kalhoty‚štruksáky‘. Ty hrníčky mi vždy ukazoval a dokázal o každém vyprávět, odkud je má. Byly z poutí na Horách, na Hemži, v Králíkách nebo u Horákovy kaple. Ale i odjinud. Na Trávníku u Marešovy chalupy byl takový diskusní  trojúhelník. Šimon seděl pod Medunkou (tak říkal svému kaštanu – pozn. aut.),  naproti Mareš, opřený o branku a  vedle Minda Blažková mezi futry.

Další zajímavé  vzpomínky poskytla Jarmila Pluhařová: „Moje babička, Marie Sedláčková,žijící na Trávníku.,  si chodila k panu Marešovi půjčovat figurky z betlému a pan Mehl ji je obkresloval. Tak si zakrátko sestavila vlastní betlém. Měli tedy stejné. Já tam chodila, jako holka s ní, v době, kdy měl betlém postavený. Míval ho na zdi, nad postelí, v níž spal. Měl ho tam vždy až do jara. Jezdili s babičkou společně s ruksaky někam vlakem, oba měli režíjku, do lesa pro mech. Ten se potom sušil u něho na půdě a dělili se o něj, do svých betlémů. Když jsem k němu přišla, uvařil mi vždy šípkový čaj  a ukazoval nám darovníky. Babička mu vždy řekla: ‚Franto, zazpívej něco!‘ A on ke  každém darovníkovi znal nějakou písničku. Jezdili spolu na poutě, třeba do Třěšňovce, také jsem s nimi párkrát jako holka byla. Babička mu také prala prádlo doma v neckách. Doma měla dědu a ten ji tam pouštěl. Věděl, že Mareš na ženské není a dělal si legraci, že má doma jeho a chodí za jiným. Dokonce mu přezdíval Darovník. Mareš žil v přední světnici, tu zadní místnost obývala jeho matka, dokud žila. Byla to prý zaříkávačka. Chodili k ní lidé se zdravotními problémy. Před chalupou měl starou dřevěnou sedačku z vlaku, místo lavičky. Jeho hrnečky byly krásné. Jako holce se mi tam líbily ty s malinami a jahodami. Babičce za to praní dával peníze. Měl tam hrací obraz a ten nehrál. Jednou ho dal babičce. Ta ho odnesla švagrovi, Ladislavu Jasanskému, aby ho opravil. On udělal nový klíček, něco opravil a obraz hrál. Babička to řekla Marešovi a ten jí řekl: ‚Půjč mě ho, Mářo, na chvíli, já ho někomu ukážu.‘ babička ho půjčila a to neměla dělat! Obraz už neviděla, Mareš ho pověsil zpátky na zeď.

Pan Mareš býval v kontaktu s bývalým promítačem kina, Stanislavem Fuksou, docházejícím za jeho sousedkou, Mindou Blažkovou nebo s Miladou Sýkorovou ze Svatohorské ul., která se zajímala o historii našeho města a Trávníka  především. V roce 1975 byly postaveny dva sedmipatrové domy v tehdejší Fučíkově, dnes Habrmanově ulici. Vznikly na zahradách domků z Václavské ul., tedy i na zahradě Marešově. Oba byly určeny k přestěhování obyvatel Trávníka, aby jejich domky mohly být vykoupeny a zbořeny. V tomto roce tedy starý Trávník osiřel a nové domy získaly své obyvatele.  Byt zde byl přidělen také panu Marešovi. Ten jej však odmítl a projevil přání zůstat ve svém  rodném domku co nejdéle. Bylo mu vyhověno, ale dne 8. června  1976 byl přestěhován do bývalé Pětníkovy chalupy čp. 313 v Tkalcovské ulici, tehdy v majetku města, kde žil až do svého odchodu 25. dubna  1977, kdy zemřel v orlicko-ústecké nemocnici. Symbolické je, že odešel ve stejném roce, kdy zmizela jeho rodná chalupa. Na jejím místě dnes nalezneme chodník  a komunikaci před domy čp. 1980 – 1981.

Martin Šebela