17. října je 67 let od úmrtí  pplk. Bohuslava Navary

Vzpomeňme spolu i jeho spolupracovníka Františka Vrbického

Dne 17. října 2023 si připomínáme 67 let od úmrtí téměř zapomenutého organizátora vojenského a partyzánského odboje v našem kraji pplk. Bohuslava Navary. Jeho nejbližším spolupracovníkem byl učitel major František Vrbický.

Bohuslav Navara se narodil 1. června 1896 v Bílé Lhotě v okrese Litovel jako nemanželský syn Marie Navarové (porodní báby) a MUDr. Antonína Pětníka z České Třebové. Krátce po narození se přestěhovali do České Třebové. Když bylo Bohuslavovi asi 14 roků, jeho otec MUDr. Pětník zemřel. V letech 1909 až 1915 studoval státní reálku v České Třebové. Aniž by ji dokončil, byl 12. března 1915 v Litovli odveden na frontu. Už o měsíc později nastupoval v Šumperku k 93. pěšímu pluku rakousko-uherské armády. Ještě než odjel na frontu, byl uvězněn ve věznici v Moravské Ostravě a odsouzen válečným soudem ke dvěma letům žaláře kvůli podezření, že chce přeběhnout k Rusům a pro urážku panovnické rodiny. Tím byl také zbaven práv jednoročního dobrovolníka a byl okamžitě poslán na frontu. Dne 2. června 1915 byl v Rusku u Dněstru zajat a 18. února 1916 se přihlásil do ruských legií v hodnosti poručík. Mimo jiné bojoval u Zborova, kde byl vyznamenán. V legiích dosáhl hodnosti kapitán. Po celou dobu bojoval s 2. střeleckým plukem. Během bojů získal tyto medaile: Čs. válečný kříž se třemi ratolestmi, Kříž sv. Jiří IV. stupně, Revoluční medaili, Medaili vítězství, pamětní Štefanikův odznak a v roce 1947 Zborovskou medaili.

Po návratu domů složil v roce 1920 na Gymnáziu v České Třebové maturitu a o několik dní později se na Horách u České Třebové seznámil s ještě ani ne šestnáctiletou Boženou Krásovou, kterou si v roce 1922 vzal za manželku. Měli spolu jednoho syna Jiřího. Po válce se také rozhodl, že se stane vojákem z povolání. Sloužil u čs. 24. pěšího pluku, kde dosáhl hodnosti podplukovník pěchoty.

V době ohrožení naší republiky byl od 1. ledna 1938 převelen k Hraničářskému pluku č. 19, kde se stal velitelem praporu, který tvořily tři roty. První rota byla určena pro obsazení objektů těžkého opevnění v úseku K-S 25 – K-S 29, druhá pro objekty K-S 30 – K-S 34 a třetí obsazovala objekty linie nad Mladkovem k Adamu – K-S 35 – K-S 38. Úsek podplukovníka Navary přímo sousedil s úsekem majora pěchoty Františka Novotného, který pplk. Navaru později zapojil do odboje. Po odstoupení pohraničí byl pplk. Bohuslav Navara převelen k pěšímu pluku č. 30 do Vysokého Mýta. Do výslužby byl, po rozpuštění čs. armády, přeložen 17. srpna 1940.

Pplk. Bohuslav Navara byl v odboji aktivní už od začátku okupace. Zapojen byl v České Třebové, kde po poradě s generálem Františkem Horáčkem a plukovníkem Hůlkou založil vlastní odbojovou skupinu. Úkol této skupiny nebyl ani zpravodajský, ani bojový, ale měli za úkol vyhledávat nejspolehlivější české lidi pro odboj. Od 1. listopadu 1940 oficiálně pracoval jako organizační pracovník Slovanské pojišťovny. Za touto činnosti byla skrytá jeho rozsáhlá odbojová práce. Přes pplk. Fialu se seznámil s plukovníkem Svitákem, který mu uložil sledování politického smýšlení důstojníků vládního vojska. Navara tento úkol dobře plnil. Dvakrát objel všechny posádky vládního vojska a pod záminkou pojištění mohl diskutovat s jejich důstojníky a přesvědčit je, aby byli připraveni na dobu, kdy dojde k povstání. Takto mohl organizovat odboj a navazovat nové kontakty. V České Třebové byl v kontaktu s Karlem Votroubkem a Dr. Oldřichem Markem a se sokoly, vedenými Františkem Dostálem a Jaroslavem Horákem, ale do jejich činnosti se nijak nezapojil. Od roku 1943 byl ve styku s partyzánskými skupinami z Nových Hradů u Litomyšle, Jimramova, Lanškrouna a Dobrouče, se kterými domluvil jednotné velení v době vojenského převratu, kdy se měl stát jejich vrchním velitelem a vojenským poradcem. Jeho spojkou s těmito partyzány byl odborný učitel, poručík František Vrbický, který dojednával všechny detaily dohod. Od června roku 1944 udržoval pplk. Navara spojení s generálem Františkem Bláhou a plukovníkem pěchoty Ing. Bohuslavem Závadou.

Po první vlně zatýkání v řadách Obrany národa kontakty na vojenský odboj ztratil. Do Obrany národa ho později opět zapojil major J. Novotný. Navara od něho dostal úkol sledovat železniční dopravu na nádraží v České Třebové pro generála Františka Horáčka a plukovníka O. Svitáka. Dále společně s městským adjunktem správní služby městského úřadu v České Třebové poručíkem proviantní služby Karlem Cejnarem a vrchním poštovním tajemníkem Emilem Čermákem vypracovali plán zásobování vojsk, která by v době povstání byla umístěna v České Třebové a v Ústí nad Orlicí. Zajistili dodávky potřebného proviantu i ubytovací prostory. Jeho nejdůležitější činností ale bylo organizování ilegálních skupin v oblasti severní Moravy a Lanškrounska. V těchto oblastech také vystupoval jako velmi uznávaný vojenský poradce. Sám zorganizoval založení partyzánského hnutí na Lanškrounsku – 1. Severomoravský prapor Dr. Edvarda Beneše spadající pod odbojovou skupinu Národní sdružení československých vlastenců a na Dobroučsku a v České Třebové partyzánský oddíl Ivan.

Organizace Národní sdružení československých vlastenců byla ve stálém spojení s naší vládou v Londýně. Někdy začátkem roku 1944 dostala pokyn, aby se náležitě připravila, že pravděpodobně v září dostane rozkazy ke vzpouře. Proto v roce 1944 rozhodlo krajské vedení Národního sdružení československých vlastenců, sídlící v Zábřehu, že bude požádán podplukovník Bohuslav Navara z České Třebové, aby převzal vojenské velení této organizace a vše potřebné osobně zařídil. Tomuto rozhodnutí předcházelo důkladné prošetření jeho vojenských schopností a vlasteneckého cítění. Pod jeho velení by spadala severní Morava a Lanškrounsko s počtem asi 3 500 mužů. Tuto žádost pplk. Navarovi osobně přednesl starosta Výprachtic Antonín Beran, který jako jediný z krajského výboru měl propustku ze Sudet do Protektorátu. Pplk. Navara nabídku ochotně přijal a byl požádán, aby ilegálně překročil hranice a ve sjednaném přestrojení se zúčastnil schůze krajského výboru v Zábřehu, kde mu měly být předány veškeré vojenské spisy celé jeho oblasti. K této schůzce ale v důsledku zrady a zatýkání v této organizaci nedošlo. Čekalo se, až se situace uklidní. Zatčen byl také starosta Výprachtic Beran, který byl spojkou mezi velitelem a pplk. Navarou. Proto si organizace zajistila spojku novou, kterou se stala paní Marie Šonková, vdova po zatčeném učiteli, legionáři a členu pošťácké složky odboje PVVZ Antonínu Šonkovi. Marie Šonková žila stejně jako pplk. Navara v Javorce v České Třebové. Marie Šonková jezdila do Sudet ke svým rodičům v Dolních Heřmanicích vypomáhat při polních pracích. V té době již v Heřmanicích působila mezi partyzány Národního sdružení československých vlastenců, kteří v době největšího zatýkání 1. dubna 1944 přejmenovali svůj oddíl na 1. severomoravský prapor Dr. Edvarda Beneše, aby nacistům dokázali, že jsou celým tělem i duší za svým prezidentem. Pplk. Navara dal paní Šonkové polovinu své přetržené vizitky jako poznávací znamení a s druhou, že se do týdne dostaví na stanovené místo v Zábřehu, aby byl očekáván. Bohužel do týdne byl také gestapem zatčen.

Ihned po zatčení byl Bohuslav Navara vyslýchán. Nevěděl, že major Novotný při výslechu celou vojenskou akci vyzradil a že se přiznal. Navara popíral, že by znal generála Bláhu a majora Novotného, který byl jeho spojkou. To se gestapákům nelíbilo a Navaru zbili tak surově, že upadl do bezvědomí. Takto se výslechy opakovaly po mnoho dní. Podle poválečné výpovědi Ing. Jaromíra Loma, který s ním byl na cele, po tři dny umíral a byl jen zázrakem zachráněn utajenou pomocí policejního lékaře MUDr. Jana Hrocha. Přesto, že Bohuslav Navara byl v kontaktu s několika sty partyzány a odbojovými pracovníky, během velmi krutých výslechů prováděných vrchním kriminálním tajemníkem Emanuelem Körberem, jeho asistentem Helmuthem Miethem a kriminálním asistentem Josefem Kuchlerem, a byl vězněn až do konce války, nikoho nevyzradil. Osvobozen byl 8. května 1945 lidmi z národního výboru v Pardubicích a jeho přátelé ho převezli autem do České Třebové. Při lékařské prohlídce po návratu z vězení bylo zjištěno, že měl vlivem nelidských výslechů zlomená čtyři žebra, sníženou výkonost srdečního svalu, následkem čehož měl nízký tlak, úporné bolesti hlavy, závratě a deprese. Od bití měl na hýždích čerstvé i staré hnisavé rány.

Po návratu do České Třebové byli všichni velice nadšeni a dojati, že ho zase vidí. Přes to, že byl ve velice zuboženém stavu, byl divizním generálem Josefem Janáčkem z Vojenského velitelství Alex oblasti Hradec Králové, okamžitě ustanoven velitelem 1. praporu a pohraničního úseku Svitavy se sídlem velitelství praporu v České Třebové. Po návratu z vězení všude našel svoje spolupracovníky v plné práci a u všech požíval vysoké autority a důvěry. Jeho pobočníkem se stal opět odborný učitel, poručík v záloze František Vrbický. Tento den byl také zvolen předseda Revolučního národního výboru, stal se jim profesor František Vítkovský, který společně s pplk. Janem Šindlerem organizoval polovojenské skupiny a revoluční gardy, a pověřil pplk. Jana Šindlera, aby jim velel. Jedním z velitelů těchto skupin se stal také František Vrbický. Tak to bylo připraveno v plánu podzemního hnutí, který organizoval během války pplk. Navara. Pod vojenské velení pplk. Navary spadala města Česká Třebová, Ústí nad Orlicí, Lanškroun, Šilperk (Štíty), Moravská Třebová a Svitavy. Dále velel všem partyzánským skupinám v této oblasti. Pplk. Navara zadal v této době veliteli partyzánské skupiny Ivan Stanislavu Novému úkol, aby se se svými druhy ubytoval v obci Čtyřicet Lánů, v centru německého osídlení (dnes jsou Lány částí města Svitavy), a vyčistil prostor od České Třebové po Svitavy od německých vojáků SS, SA, zrádců a kolaborantů, kteří zde byli ukryti, a měl vytvořit noční a silniční hlídky a hlídat železniční trať. Stanislav Nový ale neměl pro takový úkol dostatek lidí, proto dojednal na velitelství Alex v Praze posilu. Velitelství mu zajistilo čtyřicet osm dobře vyzbrojených mužů partyzánské skupiny komunistické mládeže Pěst, kteří během Pražského povstání prošli tvrdými boji na barikádách. Skupina se potom spojila s místními správními komisemi jednotlivých obcí a vojenským posádkovým velitelstvím. Pplk. Navara byl s nimi v neustálém spojení a dohlížel na jejich činnost. Skupina prováděla násilné prohlídky německých domů a bytů, zatýkání a výslechy podezřelých osob. Také měli navázat spojení se sousedními vojenskými jednotkami na Lanškrounsku a v okolí Jablonného nad Orlicí. Že to nebyla práce jednoduchá a bez konfliktů, si dokáže každý jistě představit. Excesy partyzánů i později vojáků byly na denním pořádku. Partyzánská činnost těchto skupin byla do konce války většinou řádná a poctivá, ale v době euforie ze svobody a z nenávisti k Němcům se poněkud zvrhla, což se komunistickému režimu nehodilo. Proto se postaral o to, aby se v učebnicích dějepisu o této době nepsalo a nahradil ji idylickým obrazem té doby. Z učebnic dějepisu muselo zmizet mnoho partyzánských skupin, ale i mnoho jmen nesporných hrdinů, případně je bylo nutno patřičně zkompromitovat. Tento osud také potkal pplk. Navaru, poručíka Vrbického i místní partyzánské skupiny.

Po válce se objevili lidé, kteří obvinili Bohuslava Navaru ze spolupráce s gestapem. Proto byl 13. července 1945 vojenskými úřady zadržen a u lidového soudu v Hradci Králové i ve vojenském kárném řízení obviněn, že vyzvídal na spoluvězně a svědčil proti nim. Obvinění proběhlo na základě nálezu motáku zaslaného majorem Lakomým své rodině, která se tak nevědomky postarala o Navarovo neopodstatněné obžalování. Zrádci major Novotný a major Lakomý, kteří nevydrželi tvrdé výslechy na gestapu a vše vyzradili, tak chtěli zbaběle zakrýt svoji zradu. Oba zemřeli v Terezíně na TBC. Navara byl proto umístěn ve věznici lidového soudu v Hradci Králové. Na četné intervence z řad vojáků, partyzánů i občanů musel být brzy propuštěn a byl vyšetřován na svobodě. Než se dočkal spravedlivého zproštění viny, trvalo to dva roky. Takto byl vlastně omezen ve své práci v době, kdy ho bylo nejvíce potřeba, v době povstání, kdy na něho netrpělivě čekali lidé z celého odboje, aby je vedl. Celé řízení neurychlilo ani mnoho dopisů zaslaných na jeho podporu. Mezi ty, kteří ho podpořili a žádali co nejrychlejší vyřešení, patřili: armádní generál Antonín Hasal, divizní generál František Slunečko, Odbočka čsl. důstojnictva v České Třebové, jehož předsedou byl pplk. Jan Šindler, 92 vojáků, kterým v době okupace velel, předseda Okresního národního výboru v Lanškrouně, předseda Národního výboru v České Třebové profesor Vítkovský, všech 325 členů Sdružení politických vězňů v České Třebové a mnoho dalších. Podplukovník Bohuslav Navara byl všemi vysoce ceněn a uznáván jako vojenský expert a jako správný Čech, který své češství dokázal během velmi krutých a nelidských výslechů na služebně gestapa, kdy nevyzradil jediné jméno těch, kteří mu plně důvěřovali a vkládali v něho všechny své naděje. Všichni tito lidé to věděli, a proto mezi lidmi požíval vysoké vážnosti a autority. Nakonec byl všech obvinění u lidového soudu i u vojenského kárného řízení zproštěn ve všech bodech.

V České Třebové žil Bohuslav Navara do 12. ledna 1951, kdy se na základě vojenského rozkazu musel přestěhovat do Prahy XIX, Kazaňská 3, kde plnil své další vojenské povinnosti. Jejich dům museli přenechat majoru Štaffovi, který jim v Praze musel uvolnit vojenský byt, protože již byl ve výslužbě. V roce 1952 byl Bohuslav Navara přeložen do výslužby. Do České Třebové se již nevrátil.

Po nástupu komunistů k moci se osud pplk. Navary zdramatizoval. Bohuslav Navara získal hodnost podplukovník začátkem roku 1937. Přes jeho ohromné vojenské i odbojové zásluhy během války, do smrti už povýšen nebyl. Komunistické vojenské velení mu neustále vyčítalo jeho účast v ruských legiích a nemohli pochopit, proč nepřešel k čs. rudoarmějcům. Stále mu také vyčítalo jeho vlažný vztah k lidově demokratickému zřízení, a proto ho neustále perzekvovalo. Byl přeřazován na méně významná místa, a nakonec byl poslán předčasně do výslužby. Jeho největší potupou byla neustálá snaha snížit mu plat alespoň na polovinu a sebrat mu vojenský byt, ve kterém ke konci své kariéry žil se svou manželkou. To se komunistickému velení sice nepodařilo, ale podařilo se komunistické straně jeho jméno a zásluhy vymazat z dějin. Na rozdíl, například od pplk. Svatoně, nenajdeme v žádném historickém díle z komunistického období ani zmínku o stejně významných hrdinech jako byl pplk. Navara, nebo major Vrbický a mnoho dalších jmen.

Podplukovník Bohuslav Navara byl člověk vyrůstající a žijící na základech sokolské cti a legionářského bratrství. Nebál se nikdy nasadit svůj život za obranu demokracie. Proto kromě první republiky byl vězněn všemi režimy, které se za jeho života vystřídaly. Byl nositelem mnoha vojenských vyznamenání, včetně Československého válečného kříže 1918. V roce 1938 se těšil, že se během několika málo let stane generálem, přičemž tomu vše nasvědčovalo. Bohužel odešel na věčnost s pocity zklamaných nadějí a těžkých křivd způsobených komunistickým režimem. Podplukovník Navara, který prošel nejtvrdšími výslechy na gestapu, aniž by vyzradil jediné jméno, netušil, že ho nakonec zlomí právě zrůdnost komunistického režimu. Celý život měl nízký tlak. Najednou ho začala trápit těžká hypertenze a deprese. Podplukovník Bohuslav Navara zemřel 17. října 1956 v Praze na cévní mozkovou příhodu, v den 52. narozenin své manželky. Na jeho parte nemohli uvést ani jeho vojenskou hodnost, mohli uvést pouze strohé – úředník. Také vojenský pohřeb vůbec nepřipadal v úvahu. To je příklad, jak umírali naši nejstatečnější lidé, největší hrdinové v době komunistické totality. Pohřben byl v lesním hřbitově v Praze Motole, kde o 40 let později byla pohřbena i jeho manželka.

Vladimír Hampl ml.