Vzpomínky na Českotřebovský drážní dechový orchestr     


V archivu Českotřebovského deníku mně upoutala vzpomínka Jaroslava Doležala (*1911). Vlastně jich mám víc....

Je to mu již hodně let, co bylo v Českotřebovském zpravodaji v roce 2011 otisknuto blahopřání k osmdesátinám pana Jaroslava Doležala ze Zhoře. Jaroslav Doležal se pak dožil devadesátky a zemřel v době covidu). Je znám nyní především jako velmi pilný a pracovitý malíř, ale také jako dlouholetý člen českotřebovské železničářské dechovky, možná již její bývalý nejstarší člen. Pamětníků v bývalé drážní dechovce již moc není, proto jsem s radostí přivítal jeho ochotu zavzpomínat si na dobu svého muzicírování a především na jeho působení v dechovce. Jak se ukázalo, tak tyto vzpomínky jsou poměrně obsáhlé a proto je uvedu na stránkách Českotřebovského zpravodaje na několik pokračování. Dejme mu tedy slovo:

Když mě bylo deset roků, dal mě můj otec se učit hře na housle. Zvládnul jsem Malátovu školu a uvažoval, co dál. Uplatnění houslí při tanečních zábavách ubývalo. Upoutával mě druhý hlas a nahrávky trombonu. Vhodného učitele jsem si vybral pana Mikuleckého z Pudilky, který svou vojenskou službu strávil s muzikou. Byl to starý poctivák, malozemědělec a nesouhlasil s nastoupeným směrem k socialismu. Umínil si, že na protest tehdejší současnosti zanechá hraní a já bych mohl být jeho následníkem. 

Bylo to trochu riskantní, když jsem po čtyři zimní večery dojížděl na lyžích po zasněžené pláni mezi Zhoří a Pudilkou. Výhodou mi byly zvládnuté základy hry na housle. Po roce byla ve Zhoři Posvícenská zábava. Já jsem v pozadí sledoval svého učitele. Znělo právě trio valčíku "Hvězdička", když mě pan Mikulecký  přistrčil trombon a řekl "Dohrej to". Zvládnul jsem to ku podivu pana kapelníka Mirka Hanuše z Vlčkova dobře.  Byla to troufalost.  na to můj učitel řekl: "Tu máš mého následníka, já končím..."

V Hanušově kapele jsme v dechovce hrál na trombon. Následovalo i hraní v tanečním orchestru. Byla to doba stoupající popularity Hanušovy kapely, která měla v té době již ozvučení, zpěvák zpíval do mikrofonu.  Do zaměstnání jsem jezdil do České Třebové na Krbcovu pilu, která však byla v roce 1958 zrušena. Přešel jsem do zaměstnání do dílen ČSD. Zde mého příchodu rádi využili a zapojili mě do nově zakládaného tanečního orchestru a později jsem hrál v kapele "Melodik" řízené Františkem Pirklem.

Můj nástup do Dílen ČSD využil také kapelník Čenda Urbánek. Řekl mi "Čí chleba jíš, toho píseň zpívej" a zapojil mě do železničářské dechovky.  V této kapele měla většina tu zkušenost, že prošli hudbou na vojně. Zapojení mladých do této kapely nebylo jednoduché. Málo kdo obstál před kritikou starších spoluhráčů, i mně se to nevyhnulo. Vyslechl jsem si řeči o sotva průměrném vesničanovi. Bylo to při produkci na českotřebovském hřbitově. Ihned jsem odhodil baryton a odešel z produkce. Kapelník mě ale následoval a vrátil do kapely. Následovala promluva Čendy Urbánka: "Orchestr se neskládá jen ze sólistů, ale i z průměrných muzikantů" a vyslovil varování, že podobné pomluvy již nebude trpět. Tím se moje postavení v českotřebovské dechovce upevnilo.

O působení českotřebovské dechovky v jejich nejlepších letech by se dala napsat celá knížka. Proto jsme se s Jaroslavem Doležalem dohodli na dalším pokračování jeho vzpomínek.  I dnes je Jaroslůav Doležal stále známým, proto je správné jeho příběhy znovu oprášit a zveřejnit....   (mm)