 21.
srpen 1968 byl dnem, v jehož naplnění mnoho lidí předtím nevěřilo.
Invaze cizí vojenské techniky se projevila i v České Třebové a mnoho
Třebováků si pamatuje kolonu obrněnců před nádražím v době kdy se
vyjednával volný průjezd vlaku s rušičkami rozhlasového vysílání.
Jízda tohoto sledovaného vlaku se "zadrhla" právě na Českotřebovsku,
jednou pro poruchu lokomotivy, podruhé z jiných důvodů... Českotřebovský
"uzel" byl tehdy hodně zašmodrchaný. Situace nebyla nejklidnější a
městský rozhlas vybízel tehdy občany ke klidu. Hlasatelem byl tehdy
Jaroslav Hosnedl. "Horké hlavy" mohli způsobit neštěstí. K obětem v
České Třebové ale nedošlo.
V prvním sledu do České
Třebové a Semanína tehdy přišla „bratrská pomoc“ z Polska.
Občané se s nimi pokoušeli domluvit. Pochopitelně byli vojáčci
zpracovaní propagandou o „reakční“ či občanské válce v
 Československu
a vyjednávání nemělo smysl. Dříve, než se řadoví vojáci dovtípili, že
jsou okupanty, byli vyměňováni za druhý či třetí sled vojsk, které již
byly zaškoleny, že předvoje situaci stabilizovaly. Rusové po příchodu
zabrali kasárna na Borku, která jim musel uvolnit útvar československé
armády, který tu sídlil. Postupně si místo dobudovali do samostatného
malého městečka – kromě bojové techniky a skladů též panelové domy pro
rodiny důstojníků. kantýny, a nakonec i kino (vlastně kulturní dům) a
další vybavení. Byl zde umístěn 333. motostřelecký pluk, který spadal
pod velení ve Vysokém Mýtě. V roce 1990 sovětská armáda „bratrskou
pomoc“ ukončila.
Od záboru kasáren v Borku
nebylo radno z České Třebové chodit na semanínskou stranu a určitá
obezřetnost u Třebováků přetrvává dodnes. Sověti sice odtáhli, ale z
politicky postižené lokality se stala sociálně problémová. Na
Borek se do uvolněných domů přestěhovali sociálně slabší vrstvy obyvatel
z České Třebové, s početnou romskou populací. Zbytek budov a hal se
využívá převážně k výrobním a skladovacím účelům.
333. motostřelecký pluk měl ve výzbroji 40 tanků T-72, 141 bojových
vozidel pěchoty BMP-1/2, 17 obrněných transportérů BTR-60PB/70, 18
tažených děl, 18 minometů a 9 samohybných protitankových raketových
kompletů. Tankodrom byl zřízen pod kapličkou směrem na Kozlov, který je
dnes přetvořen v motokrosovou dráhu. Střelnice byla v „ladech“ dnes
zarůstajícího území za podnikem Midas směrem na Zádulku. Toto území je
sice na dlouhou dobu zamořené zbytky střeliva, ale na druhou stranu
vykazuje hodnotnou skladbu zejména travin, vemeníku dvojlistého a
obojživelníků, podmíněnou absencí hnojení, specifickým provozem dřívější
střelnice a dnes stavební i zemědělskou uzávěrou. Samovolné zarůstání
prostoru vrbinami je velmi malebné a ukrývá spoustu přirozených
mokřadů, navazujících na chráněná území Farského lesa a Psí kuchyně.
Jinak se samozřejmě Rudá armáda při cvičeních pohybovala po lesích v
celém okolí a tomu vděčíme za poměrně rozvinutou síť zpevněných lesních
cest k Opatovu a Janovu, které se dnes využívají pro cykloturistiku.
V lesích si Sověti nacvičovali bojová postavení vojenské techniky v
různých zákopech a situacích. Kmeny buků v okolí jsou popsány azbukovými
vzkazy pro další generace. Haly, dnes tvořící Midas, byly součástí
zázemí střelnice. Mimo jiné v nich byla zřízen cvičný střelecký
trenažér, který se při střelbách po kolejnicích vysouval ven ze vrat a
po střelbách se uklízel zpět. Zůstal stát také strážný domek střelnice u
silnice za Midasem, ve kterém se dnes soukromě bydlí.
 Semaníňáci
vzpomínají na zážitky se sovětskými vojáky. Častěji se vracívali z
houbařských výprav „po břiše“, neboť jim kulky z cvičné střelby létaly
nad hlavou. Dvojdům na kopci pod vodojemem si zaměřil dezorientovaný
kulometčík a rozstřílel střechu a okenní skla. Šlo o noční střelby na
světelný cíl, který se různě a na různých místech na chvíli rozsvěcel.
Pochopitelně že ne směrem k obci, ostrostřelec patrně reagoval na
rozsvícení v některé domácnosti. Druhý den armáda objížděla vesnici se
střešní krytinou a likvidovala škody. Často se s důstojníky pilo
společně v místní hospodě.
Přemísťování bojové
techniky probíhalo často a v kolonách po silnicích. Kolony na
každé křižovatce usměrňovali takzvaní regulovčíci. Ty štáb rozvážel před
a svážel po projetí kolony. Jedna Semanínská dívka jdoucí pěšky od
nádraží míjela navečer regulovčíka u křižovatky na konci „tunelu“ –
železničního podjezdu. Voják ji oslovil a poté se na ni začal sápat a
strhávat ji oblečení. Naštěstí z dálky začaly probleskovat světlomety
auta, což vojáka znejistilo. Dívka se mu vyškubla a utekla. V Semaníně
zburcovala známé a ti šli na SNB (policie) a do kasáren případ ohlásit.
Vojáka důstojníci snadno vypátrali a ještě před Semaníňáky ho začali
bít. Armáda dokonce nabídla finanční odškodnění. Podobně to dopadlo,
když v Semaníně rychlou jízdou zdemolovali osobním autem u č.p. 134
plot. Aktéři se rovnou ptali po vyčíslení škody a ihned ji hotově
uhradili, aby se věc nerozmazávala. Tanky s pásy se většinou
přemísťovali po polních cestách. Přesto občas vyjeli přímo po asfaltce.
U č.p. 74 jeden tank zajel do koryta potoka a už se nevysvobodil. Museli
zorganizovat vyprošťovací akci. Většinou se však po krajině přemísťovala
technika kolová, včetně obrněných vozů.
Použity informace z publikace
Z historie Semanína Ing. D. Smyčky
|