Páter Vavřinec Miloslav Filip

81 let od úmrtí v koncentračním táboře

Dne 13. září si připomínáme 81 let od úmrtí pátera Vavřince Miloslava Filipa, který zemřel v koncentračním táboře Dachau.

Miloslav Filip se narodil 6. února 1910 v České Třebové čp. 867 rodičům Petru Filipovi a Marii, rozené Dvořákové z Horní Sloupnice čp. 38. Otec pracoval jako truhlářský dělník, matka byla v domácnosti a starala se o děti. Když 27. března 1912 otec zemřel na tuberkulózu, matka se s dětmi vrátila zpět domů k rodičům do Horní Sloupnice. Bohužel ale i ona byla nakažena a 6. června 1913 zemřela. Proto většinu života trávil mladý Miloslav Filip s dědečkem Janem a babičkou Marií Dvořákovou v Horní Sloupnici. Mládí prožité ve Sloupnici zanechalo v jeho citlivém nitru nejkrásnější vzpomínky.

V roce 1937 odešel do Prahy, kde se v srpnu téhož roku stal v Benediktinském opatství Panny Marie a svatého Jeronýma v Emauzích bratrem řádu benediktinů pod církevním jménem Vavřinec Miloslav Filip. Po vysvěcení na kněze měl svoje první kázání (primici) ve Sloupnici v chrámu svatého Mikuláše. Občané Sloupnice, se kterými zde prožil celé mládi, ho velice rádi a s nadšením přivítali. Mše se konala ve významný sváteční den 28. září 1938, v den svátku svatého Václava, patrona Čech a Moravy. Mladý kněz byl velmi oblíben také mezi mládeží, a to nejen pro svůj vřelý vztah k ní, ale i pro své vlastenecké zanícení. Proto byl nazýván „páter vlastenec“. Z jeho odvážných kázání přímo sálala láska k vlasti. To se ale německému obyvatelstvu nelíbilo. Proto byl gestapem delší dobu sledován a z kázání 13. listopadu 1940 se již nevrátil. Po zatčení byl převezen do pankrácké věznice. Po skončení vyšetřování byl uvězněn v Terezíně a později v koncentračním táboře Dachau. Dopisy z vězení mohl posílat pouze svému bratrovi do Plzně. Ten je po přečtení posílal na faru do Sloupnice. Jeho slabý tělesný organismus kupodivu dlouho odolával, ale po dvou letech hrůz v koncentračním táboře dostal zápal pohrudnice a 13. září 1942 za velkých bolestí zemřel. Pohřben byl žehem 17. září 1942 v krematoriu v Dachau.

Miloslav Vavřinec Filip je uveden na pomníku obětem válek u školy v Horní Sloupnici. V České Třebové není uveden na žádném pomníku. Obětoval svůj život za to, že v těžkém období okupace dokázal dodávat životní sílu a energii druhým. Zůstalo po něm několik dopisů z koncentračních táborů, ale i ty postačí k tomu, aby i ti kdo ho neznali, poznali postavu mladého kněze – bojovníka.

Na jaře roku 1941 z komplexu kláštera několikrát vysílala vysílačka „Magda“. Tuto vysílačku obsluhovali odbojáři – radiotelegrafisté Bohumil Bachura, František Chyba, Jindřich Fröde a Otakar Batlička. Tato ilegální skupina byla napojena jak na konzulát SSSR v Praze (přes jeho pracovníka Leonida Mochova), tak i na Obranu národa. To vedlo nacisty k tomu, že 8. července 1941 uzavřeli a zkonfiskovali klášter. Vše měli na starost vrchní kriminální tajemník církevních, židovských a zednářských záležitostí pražského gestapa Kurt Oberhauser a kriminální zaměstnanec Karel Schöttl.

V článcích v časopisu Cesta pokoje, zprávy českých benediktinů z roku 1947 věnovaných 600 letům od založení Emauzského kláštera se píše: Odpověď na otázku, jaký byl vlastně důvod k likvidaci Emauz, je v podstatě jednoznačná. Když se Otec podpřevor před podepsáním kasačního dekretu ptal gestapácké komise na důvod našeho zrušení, odpověděl mu agent gestapa Oberhauser úsečně: „Až do světové války byly Emauzy klášter čistě německý. Vy jste jej obratem ruky počeštili. Tudíž – dějiny se mstí!“ (poznámka autora - klášter založil 09.05.1346 český král Karel IV). Aby nacisté likvidaci našeho domu jaksi omluvili v určitých kruzích veřejnosti, zahájili ještě před naším rozehnáním ostrou persekuci naší řeholní rodiny. Od 13. listopadu 1940 zatkli postupně celkem čtyři z nás a šestkrát podnikli důkladnou prohlídku.

Protože se věřící i církev nemohli s uzavřením kláštera smířit, rozhodli se na protest pořádat v neděli 13. července 1941 před kostelem mši. Ta byla následně jednotkou Schutzpolizei rozehnána. O tři dny později 16. července 1941 prohledalo gestapo kancelář opata Arnošta Vykoukala a 18. července 1941 byli mniši z kláštera vyhnáni a klášter i kostel byly definitivně uzavřeny. Opat Josef Arnošt Vykoukal musel opustit Prahu a byl pod stálým dozorem. Nakonec ho gestapo zatklo. Zemřel v roce 1942 v táboře Dachau. Postupně byli zatčeni ještě páter Marcel Adolf Higi, který podle svědků zemřel v roce 1941 v Terezíně tak, že ho velitel tábora Heinrich Jöckel nechal roztrhat psy a dominikánský mnich Fra Vojtěch Ivan Novák, který byl zastřelen někdy v letech 1942–1945 v Oranienburgu. Vyklizení bylo ukončeno 22. července 1941 a klášter byl úplně zrušen. Do uvolněných prostor kláštera byla z Liberce přestěhována německá Sozialpädagogische Fachschule (Vyšší odborná škola pro ošetřovatelky). Výuka zde začala pravděpodobně od podzimu 1941. Za války pak klášter přišel o zvony, které byly roku 1942 zrekvírovány pro válečnou potřebu. Největší katastrofa pro klášter přišla 14. února 1945, kdy byl klášter vybombardován americkou armádou během spojeneckého náletu na Prahu. Klášter zasáhly tři těžké zápalné pumy, každá o váze 227 kg. Američtí letci tehdy tvrdili, že si Prahu spletli s Drážďany, protože je zmátla Vltava. Oprava kláštera trvala více než padesát let.

Kapitola z knihy Zemřeli, abychom žili – váleční hrdinové a oběti válek na Českotřebovsku.

Vladimír Hampl ml.