Ludmila Šlemrová (Huráňová) 

15.9. uplyne už 15 let, kdy nás opustila  a 7. listopadu by se dožila věku 95 let

Vystudovala českotřebovské gymnázium, ale protože měla starší rodiče, dál už nestudovala. Celý život pracovala jako úřednice, hlavně v Kovovýrobě, později tedy v Koventě jako sekretářka ředitele.  Její hlavní vášeň (dnes by se napsalo "volnočasová aktivita"bylo divadlo a to divadlo amatérské,  (tehdy se říkalo ochotnické).  Zde se právě divadlo promítlo do jejího životního osudu  Hned první inscenace, kterou v České Třebové uvedl Jaromír Šlemr jako režisér, se mu stala osudnou. Jednu z ženských rolí obsadil půvabnou studentkou gymnázia a nadanou herečkou Ludmilou Huráňovou, ve které našel spřízněnou duši nejen pro divadelní prkna, ale i pro soukromý život. Brzy po její maturitě v červnu 1948 svou vzájemnou náklonnost stvrdili 5. března 1949 sňatkem. V r. 1952 se pak manželům Šlemrovým narodila dcera Yvonna. (Po studiu na ČVUT - obor pozemní stavby žije  v Liberci.)
Měla také slavné osobnosti v rodokmenu.  Josef Toušek, starosta města v době I. republiky, byl její dědeček. Bratranec paní Ludmily Šlemrové - Huráňové byl synem českotřebovského podnikatele  Emanuela Kargera, majitele cihelny a výrobny limonád v domě čp. 7 (dnešní pivovar Faltus) a také veřejného činitele.
Psát o Lídě Šlemrové není možné jen v souvislosti s divadlem. Byla středem pozornosti v každé společnosti, ve které se ocitla. Byla veselá, vtipná, inteligentní, okouzlující. Dvořili se jí staří gentlemani, dotírali na ni její vrstevníci, obdivovali ji mládenečci. Ona vší tou přízní, obdivem a pozorností proplouvala s neuvěřitelnou lehkostí a svou dráždivou náklonnost s úsměvem a šarmem spravedlivě rozdělovala tak, aby všichni byli po zásluze odměněni a nikdo nedostal nic. Tak píše ve své specifické vzpomínce její kolega z DS Hýbl -  herec i režisér Lubomír Hýbl. (mm)
 
Při blížícím se datu výročí jsem požádal o svoji vzpomínku na maminku paní  Ing. Yvonnu Čapkovou a tady ji předkládám:
Vzpomínka na maminku Ludmilu Šlemrovou
Na popud Českotřebovského deníku vzpomíná Yvonna Čapková, dcera
Myslím, že vzpomínání dětí na své rodiče se skládá z mnoha a mnoha drobných okamžiků, chvilek, pocitů i útržků rozhovorů. Ač jedináček, nebyla jsem v rodině středobodem. Tím byla maminka a já jsem za to vděčná. Byla jsem milována, ale maminka byla velmi silná osobnost, ve společnosti byla veselá a své případné starosti na nikoho nepřenášela. Byla velmi dominantní, obětavá, ale debaty nepřipouštěla.
Nade vše milovala naše děti, svá vnoučata Markétku a Michala. Jako malé si je vždy brala do Třebové na prázdniny a zlobila se, že nemají čas pobýt déle, když už sportovaly a měly o prázdninách i jiné aktivity. S našimi dětmi prožívala všechny jejich radosti. Neváhala zajet fandit volejbalovému mužstvu, kde dcera hrála. Trenér často vzpomínal, že když projížděli Českou Třebovou někam dál za zápasem, na nádraží je čekala "babička" s krabicí napečených buchet pro všechny. V Hradci fandila synovi při jeho tenisovém utkání tak vehementně, že jsme ji takticky museli odvést na kávičku.... Nenechala si ujít jedinou promoci dětí....
Přidám ještě jednu vzpomínku. Maminka v rámci možností sportovala. Měla ráda turistiku, její "procházky" tak byly vždy několikakilometrové a brávala na ně i svá vnoučata. V zimě lyžovala. A tak se stalo, že při jednom takovém lyžařském úsilí si v Čenkovicích zlomila nohu. Bylo to krátce před narozením našeho syna, jehož příchod na svět si taky nechtěla nechat ujít a plánovala mi přijet pomoci. Dostala však na pár dní nechodící sádru a psala mi zoufalý dopis (rychlejší komunikace v té době nebyla, o zřízení telefonu jsme v Liberci v té době velmi bojovali;-)). Jenže syn příchod na svět neodkládal, a tak jsem dopis četla až v porodnici s miminkem v náruči: " prosím Tě, teď nesmíš porodit, počkej, až mi dají chodící sádru".....
Často se zamýšlím nad tím, co by asi říkala tomu, že máme 7 vnoučat;-).  Dožila se bohužel jen prvního. Malý Samuel ji udělal prababičkou a ona na to byla patřičně hrdá.
Jak už jsem Vám psala, Třebovou milovala, nikdy ji nechtěla opustit, byla obklopena řadou přátel a vždy zdůrazňovala, že takové okolí jen tak nějaké město nemá. Občas jsem ji škádlila srovnáním s Litomyšlí. Byla jsem ráda, že pro mé narození zvolila právě porodnici v Litomyšli a taky se mi líbilo, jak Litomyšl dbá o své památky a kulturně roste. Ale maminka ve svém obdivu zůstala věrná Třebové a měla pro to spoustu argumentů....
Yvonna Čapková