Josef Süsser  se narodil 1. března 1914 v České Třebové čp. 670 v rodině strojvedoucího Josefa Süssera a jeho ženy Marie, rozené Šípkové. Po ukončení obecné školy v České Třebové pokračoval ve studiu na gymnáziu v Šumperku. Maturoval v roce 1935 v Olomouci. Dokument o jeho životním osudu autora Vladimíra Hampla ml.  má dvě části, které je pro čtenáře významné mít společně k dispozici společně. Proto jej uvádíme v této podobě. Za nově publikovanou částí věnovanou protikomunistickému odboji přidáváme starší informaci o působení  Josefa Süssera v době II. světové války.

 Protikomunistický odboj Josefa Süssera 

Dne 30. března 1944 si v Londýně předvolal přednosta 3. oddělení Štábu pro vybudování branné moci plk. gšt. Jaroslav Vedral-Sázavský příslušníka Zvláštní skupiny D, 2. oddělení ministerstva národní obrany npor. telegrafie Josefa Süssera a vydal mu následující rozkaz: Vypracovat a předložit plán pro vybudování a provádění spojení v okamžiku, kdy budou první části československého území na východě okupované republiky osvobozeny Rudou armádou. Bylo mu naznačeno, že půjde především o spojení do Londýna, potom Moskvy, Turecka eventuálně Itálie. Předpokládalo se, že by se také udržovalo spojení s parašutisty v místech okupovaných nacisty.

Dne 1. října 1944 velitel 1. oddělení mjr. Emil Strankmüller poslal Josefa Süssera k 1. čs. samostatnému sboru do SSSR jako spojovacího důstojníka pro výcvik. Od 28. října 1944 působila v městečku Chust, ve východní části osvobozeného československého území, československá vládní delegace v čele s ministrem Františkem Němcem a generálem Antonínem Hasalem. Josef Süsser se zde podílel na udržení radiospojení členů čs. vládní delegace s Londýnem a posléze Dr. Beneše s Londýnem. K tomu účelu dostal od velitele mjr. Emila Strankmüllera menší polskou radiostanici s krycím označením VLADISLAV a osobní šifrovací klíč na jedno použití. Stanici obsluhovali vycvičený parašutista a prvotřídní odborník na radiotelegrafii kapitán Josef Süsser (31. prosince 1944 byl povýšen do hodnosti kapitán radiotelegrafie) a diplomat a bývalý zpravodajský důstojník Čs. pěšího praporu 11 – Východního v Sýrii, nadporučík v záloze František Krucký. O této vysílačce vědělo jenom několik lidí. Například ministr František Němec se o ní dozvěděl až po válce. Sovětské velení jim nicméně zakázalo udržovat radiové spojení s prezidentem Edvardem Benešem v Londýně. Přesto se prezidentovi i československé exilové vládě podařilo předat aktuální informace o sovětském vydírání a teroru. V této době byli svědky událostí spojených s postoupením nejvýchodnější části předválečného Československa Sovětskému svazu v roce 1945. Ačkoli Sověti měli díky vítěznému postupu Rudé armády mnoho politických i vojenských trumfů ve svých rukou, nešlo o automatický proces, ve kterém by Československo bez výhrad souhlasilo s tím, že východní část předválečné republiky bude darována jinému státu. Sovětská vláda totiž 8. května 1944 uzavřela s československou exilovou vládou dohodu, podle níž se konstatovalo, že jakmile některá část osvobozeného území Československa přestane být pásmem vlastních válečných operací sovětské armády, převezme tam čs. vláda plný výkon veřejné moci. V praxi však sovětské orgány na Podkarpatské Rusi zahájily doslova brutální zastrašovací kampaň proti civilnímu obyvatelstvu i novým orgánům čs. státní správy. Cíl byl jasný – vynutit si připojení tohoto území k Sovětskému svazu.

Jejich dochovalé depeše jsou cenným svědectvím nejen o poměrech na Podkarpatské Rusi v roce 1944, ale také o tom, že se malý československý spojenec stal ještě před skončením druhé světové války s aktivní pomocí československých komunistů „válečnou kořistí“ sovětského impéria. Sovětská strana ale vysílání zachytila, a dokonce se pokusila prohledat budovu vládního delegáta v Chustu.

Je smutným paradoxem, že Josef Süsser i František Krucký museli na osvobozeném území podstupovat prakticky stejné riziko jako jejich kolegové, kteří koncem války působili na území Protektorátu a posílali zprávy do Londýna. V případě odhalení aktivní radiostanice Vladislav sovětskými orgány hrozilo její obsluze beze sporu nebezpečí dlouholeté ztráty svobody, či dokonce smrti, protože NKVD by je obvinila z protisovětské špionáže.

Definitivní tečku za osudem nejvýchodnější součásti předmnichovské ČSR učinila smlouva o připojení Zakarpatské Ukrajiny k Ukrajinské sovětské socialistické republice, podepsaná mezi Československem a SSSR 29. června 1945 za návštěvy československé delegace v Moskvě. Ratifikovaná byla Národním shromážděním 22. listopadu 1945. Kdo rozhodl o tomto vývoji? Zcela jasné dokumenty o tom dodnes nemáme, protože narážíme na omezený přístup do ruských archivů. Zdá se, že odtržení Podkarpatské Rusi podnítily sovětské vojenské a politické orgány v rámci 4. ukrajinského frontu (zejména Nikita Sergejevič Chruščov a gen. Lev Zacharovič Mechlis). Na jejich iniciativu pak kladně zareagovalo sovětské velení, v jehož režii se pak odehrálo poslední kolo diplomatických jednání. Podkarpatská Rus se stala po první světové válce součástí československého státu, což potvrdil výsledek porady rusínských národních rad v Užhorodu z května 1919 a mírová smlouva s Rakouskem v Saint-Germain-en-Laye.

Stanice Vladislav ukončila svoji činnost na přelomu ledna a února 1945, kdy se velitelství osvobozeného území přesunulo z Chustu do Košic, na slovenské území. Krucký i Süsser odjeli také, po krátkém čase opět navázali spojení s Londýnem, tentokrát ovšem již pod názvem radiostanice Božena.

Záznamy obsahující radiová hlášení o tehdejší situaci na Podkarpatské Rusi zůstaly na dlouhá desetiletí uzavřena v archivech. Na veřejnosti byla komunisty prezentována lež o mírovém a dobrovolném postoupení této oblasti Sovětskému svazu – aniž by se pochopitelně kdokoli ptal samotných obyvatel, zda takovou změnu chtěli.

Od 9. dubna 1945 byl Josef Süsser přidělen k MNO hlavnímu štábu 3. oddělení v Košicích. Dalšího povýšení se dočkal 1. května 1945. Povýšen byl do hodnosti štábní kapitán spojovacích vojsk. Po roční neplacené dovolené na vlastní žádost byl umístěn ke spojovacímu pluku č. 5. Dne 28. října 1946 byl povýšen do hodnosti major telegrafie. Vojenskou kariéru ukončil 1. března 1947, kdy byl na vlastní žádost přeložen do zálohy. Bydlel v Praze Střešovicích, Cukrovarnická čp. 50. V záloze se spolu se svým kamarádem Janem Šturzou věnoval obchodu s vyřazeným vojenským radiomateriálem s USA a Velkou Británií.

„Dnes, kdy se stále vedou spory o obsahu a charakteru III. (protikomunistického) odboje, je v tomto směru jisté alespoň  jedno. Za jedny ze zcela prvních účastníků tohoto odboje na  půdě  tehdejší Československé republiky, kteří s nasazením  vlastních životů hájili demokracii, svobodu a územní integritu  Československa, můžeme směle považovat Josefa Süssera  a Františka Kruckého.“ (Historik Jindřich Marek)

Po nástupu komunistické strany k moci byl svými přáteli varován před hrozícím zatčením státní bezpečností (STB), neboť figuroval v Gottwaldově seznamu osob určených k zatčení, protože se Sovětský svaz dozvěděl o odeslaných depeších. Ještě téhož dne 27. února 1948 v noci odešel za dramatických okolností do britské zóny v západním Německu, aby si zachránil život a chtěl odjet do Austrálie. Zde byl ale kontaktován britskou zpravodajskou službou SOE a od počátku roku 1949 se podílel v konspiračních vilách v rakouském Gratzu na radiotelegrafickém výcviku čs. občanů ke špionážním akcím v komunistické vlasti. Koncem roku 1955 se přestěhoval do Londýna. Od roku 1949 až do roku 1957 působil jako jeden z řídících důstojníků CIO (Czechoslovak Intelligence Organizace), která pod britskou patronací vedla pomocí svých agentů velmi úspěšnou špionážní činnosti proti komunistickému Československu. CIO byla podřízenou sítí zpravodajské služby britského ministerstva zahraničních věcí. Bezpečnostní složka CIO (Security Section) byla mimoto ve spojení s kontrarozvědkou MI-5, podléhající britskému ministerstvu války. Šéfem CIO byl plk. J. Procházka, který jako jediný měl být v osobním styku s britskou centrálou SIS, a to i přímým telefonickým spojením. Plk. Procházka kromě řízení CIO i sám operativně pracoval. Centrála CIO v Londýně byla kromě vedení rozdělena na tři oddělení: operační (vedoucí major Josef Süsser), bezpečnostní (vedoucí major Karel Vrdlovec, kontrarozvědná činnost ve spojení s britskou MI-5) a administrativní oddělení (Karel Zbytek – pozdější zrádce, agent STB). Centrála CIO sídlila v Londýně postupně na několika adresách pod krytím jako překladatelská agentura (Kenneth Proud Translation Office), interně se nazývala MEASURE (Opatření). Pracovníci CIO na počátku své činnosti volili pravděpodobně metody zcela odpovídající době a možnostem. Těžiště aktivit do roku 1953 spočívalo ve vysílání kurýrů přes hranice. Hlavní výkonnou základnou aktivit CIO byl prostor u Wörthersee poblíž rakouského Klagenfurtu v britské okupační zóně. Bylo tam výcvikové středisko kurýrů a vysílací středisko. Spojení se spolupracovníky v Československu zajišťoval z vysílacího střediska CIO v rakouském Klagenfurtu mjr. Josef Süsser. Kurýři získávali v socialistickém Československu informace, budovali zpravodajské sítě a sítě radistů. CIO využívalo v roce 1953 pokusně k bezpečnějšímu vysílání kurýrů do Československa balónů, pokoušelo se vybudovat síť mezi lodníky labské plavby. Měli úkoly zejména zpravodajské, například se zajímali o dodávky uranové rudy do SSSR, ale podle Procházky se zabývali i organizováním sabotáží a šířením dezinformací. Ostraha státní hranice se však stávala dokonalejší a přechod přes ni nebezpečnější.

Zpravodajské výsledky nebyly proto příliš oslnivé, jak sám gen. Procházka přiznal: " V průběhu padesátých let se ale začala měnit politická situace a rozšiřovaly se kontakty mezi Východem a Západem. To umožňovalo zásadně změnit styl práce. Asi v polovině roku 1954 byla činnost CIO v Rakousku ukončena. Kurýrům bylo nabídnuto vystěhování do USA, či Austrálie. CIO v dalším období získávalo informace pomocí „bílých linek“. V roce 1957 byla jeho činnost definitivně ukončena v důsledku zrady pracovníka ústředí Karla Zbytka, který byl tajným agentem STB.

Po odchodu od CIO pracoval Josef Süsser několik let v cestovním ruchu. V roce 1964 si otevřel vlastní cestovní kancelář Josef Süsser International Tours zaměřenou na švýcarskou a japonskou klientelu, kterou provozoval až do roku 1995. V podnikání se mu neobyčejně dařilo. Provozoval také hotel v Edinburgu.

Vladimír Hampl ml. Facebook - Válečná historie České Třebové

 

ŽIVOTNÍ PŘÍBĚH TŘEBOVÁKA PLUKOVNÍKA v. v. JOSEFA SÜSERA

V následujících řádcích bych chtěl připomenout životní příběh plukovníka v. v. Josefa Süssera. Tento článek se zabývá jeho činností během druhé světové války a jeho protikomunistickým odbojem.

Josef Süsser se narodil 1. března 1914 v České Třebové čp. 670 v rodině strojvedoucího Josefa Süssera a jeho ženy Marie, rozené Šípkové. Po ukončení obecné školy v České Třebové pokračoval ve studiu na gymnáziu v Šumperku. Maturoval v roce 1935 v Olomouci. Po vojenském odvodu nastoupil 1. října 1935 k 5. telegrafnímu praporu v Turnově a od 1. října 1936 byl přijat do Vojenské akademie v Hranicích na Moravě. Během studia dosáhl hodnosti podporučík prezenční služby. Po ukončení školy v srpnu 1937 se stal vojákem z povolání v hodnosti poručík telegrafního vojska a byl velitelem telegrafní čety a od 1. října 1937 velitelem radiotelegrafní roty v Turčanském Svatém Martinu. V době ohrožení republiky byl jmenován velitelem samostatné naslouchací roty č. 74, která plnila své úkoly na maďarských hranicích. Po skončení mobilizace byl jmenován velitelem výcvikové radiočety na původní vojenské posádce.

Po rozpuštění armády uprchl přes Maďarsko a Bělehrad do Francie. Po obsazení Francie německou armádou byl evakuován do Velké Británie, kde ho čekala velice zajímavá budoucnost. Byl jmenován velitelem výcvikové brigádní telegrafní čety a byl povýšen do hodnosti nadporučík telegrafie. Absolvoval velitelský kurz v řízení motorových vozidel a parakurz (Special Training Schools) STS 51 se šesti seskoky.

Od října 1942 byl ustanoven instruktorem výcviku radistů pro zvláštní úkoly při ministerstvu národní obrany (MNO) čs. exilové vlády. V průběhu let 1941–1945 se MNO rozdělilo na čtyři pododdělení: Zpravodajská skupina (A), Studijní skupina (B), Šifrová skupina (C) a Zvláštní skupina (D). Jedním z instruktorů Zvláštní skupiny D byl nadporučík telegrafie Josef Süsser. Zpravodajská skupina A řídila výzvědnou činnost proti Německu, opírala se při tom o fungující agenturní síť čs. vojenského zpravodajství. Udržovala styky se spojenci, jimž předávala získané informace. Studijní skupina B soustřeďovala zprávy od zpravodajské skupiny, vyhodnocovala je a přetvářela do souhrnných zpravodajských přehledů, analýz a studií o protivníkovi. Šifrová skupina C se zabývala přepisem šifrovaných zpráv z Vojenské rádiové ústředny (VRÚ) a opačně šifrovala zprávy určené k odeslání z VRÚ. Zvláštní skupiny D na STS 46 v Chicheley Hall měla za úkol přípravu a výcvik čs. parašutistů. Strukturně byla rozčleněna do tří sekcí: velitelské, výcvikové a týlové. Velitelská sekce měla na starosti výběr vhodných osob pro výcvik, zaměřování výcviku jednotlivců vzhledem k jejich předpokládanému poslání. Druhou sekcí Zvláštní skupiny D byla sekce výcviková, odpovídající za plnění programu výcviku čs. parašutistů. Důstojníci této sekce se spolu s vybranými osobami účastnili výcviku v režii Angličanů a sami organizovali udržovací a zdokonalovací výcvik v objektech určených pro výcvik čs. parašutistů, nazývaných Special Training Schools (STS).

Po válce napsal spisovatel JUDr. Martin Reichl s mimořádnou dokumentační a finanční pomocí Josefa Süssera šesti set stránkovou knihu Cesty osudu, která pojednává o československých parašutistech, kteří byli pro své akce v letech 1941 až 1945 připravováni ve Velké Británii. Mezi těmito parašutisty nechybí jména ani těch, kteří se podíleli na atentátu na říšského protektora Heydricha. Se všemi byl v osobním kontaktu, protože je připravoval na své mise jako instruktor telegrafie Zvláštní skupiny D. Nebýt jeho informací o těchto odvážných mužích, hrozilo nebezpečí, že by mnoho informací bylo navždy zapomenuto. Po odchodu na zasloužený odpočinek žil Josef Süsser v rodinném domku v Londýně ve čtvrti Osterley. V Anglii se také v roce 1942 oženil, manželka Dorothy Spencer v té době pracovala jako recepční v hotelu Victoria Hotel v Nottinghamu. Zemřela v roce 1996. Jejich manželství bylo bezdětné. Jeho rodiče zůstali v Československu a byli perzekvováni jak nacisty, tak komunisty. On sám své rodné město navštívil naposledy v roce 1992, poté mu to již zdravotní stav nedovolil. Přesto se velmi zajímal o dění ve svém rodném městě. Na své rodné město byl vždy velice hrdý. V závěru života jej velmi trápila Parkinsonova nemoc a těžká cukrovka. Zemřel v londýnské nemocnici 21. dubna 2006. Pohřben byl 11. května 2006 v Breakspear Crematorium v Londýně. Dne 28. října 2006, v den výročí vyhlášení čs. samostatnosti, byla do jeho hrobu vložena prsť z jeho rodného města České Třebové, odebraná od rotundy svaté Kateřiny, posvátného místa všech Třebováků. Prsť do Anglie dopravil jeho velký přítel, spisovatel JUDr. Martin Reichl.

Vladimír Hampl ml.  Facebook – Válečná historie České Třebové